Článek
Říká se a je dokázáno, že každá generace má svůj vlastní jazyk. Já jsem boomer, takže můj jazyk nevznikal na sociálních sítích, ale na dvorech mezi bloky a na plácku na bosou ligu.
Nedávno na mě vyskočil kýmsi vytvořený „seznam moderních přezdívek a roztomilých oslovení pro partnery“. Samé Zlatíčko, Medvídek, Pupíček nebo HoneyBee. Všechno je to strašně fajn, roztomilé, ale taky sterilní a dalo by se říct i „bezpečné“. Kam se ale proboha vytratily ty naše staré, dobré, poctivé hovorové přezdívky, které měly stejnou váhu jako podpis na smlouvě?
Prostě cejch party
My jsme vyrostli v době, kdy nikdo neměl anonymní „nickname“ ani podivnou slátaninu GhostRider2307 na sociálních sítích. Když jste někde vyrostli, někam jste přišli, dostali jste od party cejch. Byla to vaše osobní vizitka, vaše neoficiální ochranná známka. Přezdívka, která vycházela z čisté podstaty vaší existence, z vaší povahy, nebo prostě z toho, jak vám zobák narostl. A nikdo se nikoho neptal, jestli je to správně a jestli s tím souhlasí.
V naší partě byl FáFa, protože Franta ráčkoval. Nebo Cíba, který měl postavu jako cibule, a taky Mlčoch, ze kterého jste celý den nevypáčili slovo ani heverem. A to schválně nebudu prozrazovat, ze které líhně pouličních jmen vyrostl ten slavný pražský baskytarista, co dělá psí kusy na pódiu, nebo tamten známý filmový herec a zpěvák proslavený jointem za uchem. Vážené veřejnosti je do toho prdlajs a kluci z party vědí.
Pointa je v tom, že se tehdy nikdo neurážel a nikdo nebrečel v koutě. Právě naopak. Tahle jména měla duši, stmelovala nás a nosila se s hrdostí jako slavnostní mundúr, protože byla odrazem reálného života a společných zážitků.
Přezdívka byla důkazem sounáležitosti a příslušnosti, důkazem přijetí do kmene sobě rovných a zasvěcených.
Inkluze v družině v bublinkové fólii
Dostali jsme se tak zajímavou oklikou k tomu, že to, co bylo kdysi naprosto přirozené, je dnes už prakticky nemožné a přímo zapovězené. Kdybychom dneska v rámci nějaké inkluzivní školní družiny dali klukovi jméno podle toho, jak vypadá nebo jak se chová, pravděpodobně by to skončilo stížností rodičů a u školního psychologa.
Dnes by to totiž bylo okamžitě ocejchováno jako nevhodné, toxické nebo ponižující. Lidi se zabalili do bublinkové fólie. Chráníme city každého jednotlivce tak úpěnlivě, až jsme zredukovali lidskou identitu na nudnou šedivou hromádku pomyslné korektnosti.
Když se z identity stane diktát
A v tomhle námi nastaveném sterilním prostředí zažíváme něco, co se vymyká rozumnému myšlení. Zatímco ty přirozeně vzniklé přezdívky jsme zapomněli a vymřely, abychom náhodou někoho neurazili, objevila se nová, velmi hlučná a progresivní skupina lidí. Lidé, kteří se nespokojí s běžnou češtinou a vyžadují, abychom je oslovovali zájmeny jako „ono“ nebo „oni“, podle toho, jaký umělý konstrukt o sobě zrovna ten den vytvořili. Tihle lidé si své identity a oslovení přímo diktují sami, jako by si psali vlastní kuchařku na úctu a respekt.
Ať si každý žije, jak chce, a definuje se, jak je mu libo, proti tomu nikdo normální nic nemá. Problém nastává v momentě, kdy se z osobního pocitu stává povinný diktát pro okolí.
A běda vám, když se spletete! To už není žádná legrace na plácku za domem. Jste označeni za konzervu, transfoba, cisáka, a jsou ochotni to označit za přímý útok na jejich osobu a málem hrdelní zločin.
Je to zvláštní svět. Když vám přirozená komunita na základě vašich skutečných vlastností dá trefnou přezdívku, je to považováno za šikanu. Když si dneska někdo u počítače uměle vymyslí, že je „oni“, a vyžaduje úctu na počkání, je to pokrok.
Zlatá doba, kdy lidi byli prostě sami sebou a brali život s nadhledem, než přišla armáda hrdinů, co vám před jejich oslovením nejdřív předá manuál na to, jak je máte ten den vlastně pozdravit.
Zdroje a odkazy:
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/foto-ani-muz-ani-zena-jsou-nebinarni-neexistuje-jen-jedna-na/r~81d63ffcb90d11e989de0cc47ab5f122/
