Článek
Pamatuju si, jak se v devadesátkách vyslovovalo slovo „milionář“. Bylo v tom něco téměř posvátného. Stačilo ho vyslovit a člověk si představil fialové sako, nové auto před domem a koupelnu s italskými kachličkami. Milion nebyl jen číslo; byl to důkaz, že už nemusíte počítat.
Mít milion znamenalo být králem sídliště. Meta, za kterou čekala vila, bazén a hlavně klid. Pocit, že vás už nic zásadního nepřekvapí.
Dnes?
Dnes je milion spíš vstupenka do hry než hlavní výhra. V Praze za něj nekoupíte už ani průměrnou garsonku, možná tak parkovací místo nebo sklep.
Milion se stal diagnózou nové formy chudoby.
Jste příliš bohatí na to, abyste dostali pomoc od státu, ale příliš chudí na to, abyste si koupili svobodu.
Milion se neztratil. Jen se v kontextu světa smrskl na drobný peníz.
Magie devíti nul
Otevřu ráno zprávy. U kávy, která je zase o pár korun dražší.
Někdo vstoupil na burzu za 700 miliard. Jiný prodal firmu za 180 miliard. Vláda uvolnila 40 miliard na to a 300 miliard na ono. Čísla se valí displejem rychleji než předpověď počasí.
Po chvíli přestanu vnímat rozdíl mezi deseti a sto miliardami. Jsou to jen tvary. Nuly. Grafy. Věty, které kolem mě proletí a nezanechají stopu. Miliarda je totiž statistická anomálie v lidské hlavě. Rozdíl mezi milionem a miliardou není v kategorii „mít víc“.
Je to tisícinásobný skok.
Jen pro představu: milion sekund je asi 12 dní. Miliarda sekund je 31 let.
Zatímco já v obchodě zvažuju, jestli je máslo za padesát ještě únosné, nade mnou se rozhoduje o částkách, které bych si nevydělal ani za desítky tisíc let.
Ten nepoměr není jen matematický.
Je existenční.
Když se přestane počítat
Když třetí den po sobě čtu o miliardách, tak oči po těch nulách kloužou.
A já si přestávám klást otázku, jestli je to hodně, nebo málo.
Prostě je to „miliarda“ - jednotka, která v běžném světě nemá váhu.
Sto milionů navíc?
V kontextu státního rozpočtu nebo globálního projektu zanedbatelné zaokrouhlení. Jenže v kontextu jednoho lidského života je to nepředstavitelný oceán času a možností. Jako by šlo o jinou realitu, o jiný fyzikální zákon, kde běžná pravidla šetření a práce neplatí.
Problém možná není v tom, že miliardy existují.
Problém je, že se staly naší běžnou řečí. Měřítkem významu. Milion kdysi znamenal dům, auto a zajištění. Prostě věci, které si člověk dokázal představit.
Miliarda už není o věcech. Je o vlivu. O možnosti ohýbat pravidla, kupovat si pozornost celých národů nebo vlastnit prostor a ticho.
Inflace snů
„Milionář“ dnes nezní jako někdo nedosažitelný.
Spíš jako někdo, kdo má sice něco našetřeno, ale pořád řeší ceny energií a děsí se rekonstrukce střechy. Formálně bohatý, prakticky stále v soukolí běžného provozu.
Inflace se totiž netýká jen cen. Týká se i našich představ o úspěchu.
Dřív bylo snem mít dost.
Dnes je snem být velký.
A mezi těmi dvěma slovy zeje propast, kterou milion už dávno nepřemostí.
Svět bez hmotnosti
Možná je to jen únava z titulků. Ale někdy mám pocit, že jsme obklopeni částkami, které už s naším každodenním životem nemají žádný vztah. Miliarda je jako vesmír. Víme, že existuje a že je obrovská, ale naše kůže se jí nikdy nedotkne.
A tak dál řeším máslo za padesát, zatímco nade mnou létají miliardy jako čísla bez hmotnosti. Milion je pořád fajn rezerva, kus jistoty. Jen už to není symbol moci. Není to vrchol. Je to jen důkaz toho, jak moc se nám realita vzdálila.
Když jsou čísla příliš velká, přestanou být lidská. A já si nejsem jistý, jestli je dobré si na to zvyknout.
