Článek
Vlastenectví je v učebnicové definici popsáno jako ušlechtilý cit a „nekonfrontační sounáležitost“, úcta k tradicím a tichá práce pro rozkvět země.
Je to ochota bránit svobodu nikoliv křikem, ale činy.
Jenže Karel by dnes asi jen smutně kroutil hlavou, pokud už se rovnou neotáčí v hrobě. V posledních letech jsme svědky jakési podivné transformace. Pojem „vlastenec“ byl potichu ukraden lidmi, kteří si z něj udělali výnosnou živnost. Řemeslo, u kterého předem známe scénář i obsazení, a kde se strach nebo naštvání podává po kilech a prodává za „lajky“ a peníze z reklam.
„Známé firmy”
Všimli jste si, jakou rychlostí je dnes v mediálním prostoru „zpracována“ jakákoliv kauza? Jako startovní výstřel poslouží třeba jen jedna věta politika. Za pár minut, doslova než si stačíte uvařit kafe, vznikne na webech velkých mediálních hráčů a sociálních sítích deset článků, dvacet videí a tisíc komentářů, kde se autoři tváří jako jediní strážci národních zájmů.
Ve skutečnosti ale jde o čistý informační parazitismus.
Stačí si přečíst titulek s příslušným tématem, o čem se v tom veledíle jedná, podívat se na jméno autora, a zkušený čtenář už nemusí ani dál klikat. Okamžitě pozná ty „profesionální rozhořčovače“, kde předem ví, jaký bude obsah a jeho vyznění.
Tito lidé ale nepřicházejí s žádným řešením, nepřinášejí klid. Kauzu pouze „semelou“, okoření agresivním titulkem a vypustí do světa k nekonečné recyklaci. Jejich jediným cílem je vytočit vás do běla. Proč? Protože každé kliknutí, každý vzteklý komentář a každé sdílení se v digitální ekonomice rovná penězům. Čím více konfrontace, tím vyšší dosahy. A čím vyšší dosahy, tím větší zisky z reklamy nebo příspěvků od komunity. A to je jejich výplata.
Vaše reakce je pro ně jen položka v účetnictví v kolonce „má dáti“.
Cíl celého jejich úsilí je prostý. Udržet vás v neustálé pozornosti a napětí. Vaše emoce totiž prodává, zatímco klidná práce pro prospěch země nikoho k monitoru nebo displeji nepřiková.
Psychologie „živnostníka“ vs. skutečného vlastence
Rozdíl je v přínosu zemi a národu.
Skutečný patriotismus je vlastně hrozná nuda. Moderní slovník to označuje jako aktivní občanství. Jsou to ti lidé odvedle, co ve svém volnu sází stromy, natírají zábradlí na fotbalovém hřišti nebo opravují památky. Tito lidé o vlastenectví nevypisují traktáty. Oni ho prostě žijí. Natahují ruku jen proto, aby pomohli, ne aby z vás vytáhli peníze.
Na druhé straně stojí „živnostník“. Ten pouze hlasitě kritizuje a útočí, a jeho živobytí závisí na existenci nepřítele. Pokud zrovna žádný není po ruce, klidně si ho vymyslí nebo ho udělá z vašeho souseda, který má jen trochu jiný názor.
Jakmile se tímto z vlastenectví stane „živnost“, dochází k popření jeho základního pilíře: nekonfrontační sounáležitosti. Místo spojování národa tito profesionální křiklouni společnost cíleně polarizují.
Rozdělená společnost je totiž mnohem náchylnější ke konzumaci jejich „pravdy“.
Neotřesitelné pozice a degradace hodnot
Je to nerovný boj.
Problémem je, že tito jedinci, skupiny a mediální agentury si v prostoru vybudovaly téměř neotřesitelné pozice. Mají k dispozici analytické nástroje, copywritery a grafiky. Vědí přesně, na jakou strunu brnknout, aby ve vás vyvolali „ten správný“ pocit naštvanosti.
Udělali z našich národních symbolů něco, co v mnoha lidech vyvolává spíš úzkost nebo odpor, protože jsou tak spojené s věčným útočením a agresí.
Tím nejhorším trestem není to, že si tihle vykutálení obchodníci plní kapsy. Nejhorší je, že nám kradou radost z domova. Z krásného, tichého citu dělají uřvaný produkt, který na sobě má nalepenou cenovku.
Lze z toho vystoupit?
Obrana je přitom jednoduchá, ale vyžaduje trochu sebezapření. Až příště uvidíte nějaký šokující titulek, který vás bude chtít okamžitě naštvat, zkuste se na vteřinu zastavit. Zeptejte se sami sebe: „Pomůže můj vztek něčemu, naší zemi, nebo jenom pomůže zaplatit složenky tomuhle člověku nebo režii tomuto webu?“
Láska k domovu by měla být nezištná. Jakmile z ní někdo udělá zboží, přestává to být vlastenectví a začíná to být podfuk. Nedovolme jim, aby nám znechutili to, co máme rádi.
Skutečné vlastenectví nepotřebuje marketing.
Potřebuje prostě jen slušné lidi, co dělají správné věci, i když se u toho nikdo netočí na mobil a nepíše o tom politické komentáře.
Čapkův citát je tedy dnes aktuálnější než kdy dříve. Krása vlastenectví je v jeho nezištnosti. Jakmile se na něj nalepí cenovka, přestává být citem a stává se pouhým zbožím.
Setkali jste se v poslední době s článkem, který ve vás vyvolal emoce nebo naštvanost?
Zdroje a inspirace:
• Karel Čapek (O věcech obecných): Varování před politickým kšeftařením a definice vlastenectví jako lásky k důvěrně známým věcem.
• T. G. Masaryk (Ideály humanitní): Koncept „drobné práce“ – vlastenectví se prokazuje prací, ne řečněním.
• Timothy Snyder (Tyranie): Rozlišení mezi vlastencem (chce lepší zemi) a nacionalistou (potřebuje nepřítele).
• Viktor Frankl: Analýza toho, jak lidé v nejistotě snadno podlehnou manipulátorům nabízejícím falešný smysl.
