Článek
S trochou úžasu pozoruju, jak se nám v poslední době roztrhl pytel s nostalgií po éře normalizace. Sociální sítě a blogy plní obrázky dětí s klíčem na krku, vzpomínky na vůni bramborové natě a vyprávění o tom, jak k sobě měli lidé blíž.
Jenže paměť, to je ošemetná mrcha. Má velmi silnou tendenci obrušovat hrany a vymazávat to nepříjemné. Když se na sedmdesátá léta podíváme bez onoho pověstného moderního retro filtru, tak zjistíme, že ta „pohoda“ byla vykoupena něčím, o čem bychom dnes s určitostí prohlásili: „to vážně nechceš“.
Galeje v dýmu pálící se natě
Můžeme začít u té opěvované vůně hořící bramborové natě. Pro dnešního městského člověka je to klasický symbol podzimu. Pro tehdejšího studenta to byl ale jen pach bramborové brigády. Nešlo o žádný romantický návrat k přírodě, ale o státem nařízenou manuální práci, kde neúčast znamenala okamžitý „škraloup“ v kádrovém profilu. Státní dozor si maloval čárky za každý donesený kýbl na vlečku traktoru, a ta vůně pálící se natě byla pro mnohé jen signálem, že tyhle nucené galeje pro tentokrát končí.
Neúčast, záměrná nebo i náhodná, potom mohla mít vliv na přijetí na školu nebo doporučení k vybranému učebnímu oboru.
Pionýrský outdoor: Po stopách mladého komsomolce
Pro městské děti, které neměly příbuzné na vesnici, byla jedinou cestou do přírody organizovaná rekreace. A tou byly pionýrské tábory.
Dnes si je pamatujeme jako čas her, ale realita byla prošpikována tvrdou ideologií. Vrcholem táborového „dobrodružství“ byly hry jako „Komsomolskou stezkou“ nebo „Po stopách hrdiny SSSR“.
Místo učení se skutečným dovednostem v přírodě se děti učily recitovat oslavné básně. Absolvovaly nekonečné nástupy v horku, v povinných bílých košilích a rudých šátcích. Byla to vlastně přípravka na dospělou nesvobodu. Naučit se držet hubu a krok. Odříkat si naučenou frázi o Leninovi, aby měl člověk pokoj, a mohl jít konečně hrát vybíjenou nebo dostal ešus vlažného čaje.
Klíče na krku: Svoboda v kleci
Dalším oblíbeným symbolem jsou děti s klíčem na provázku. „Byl odznakem samostatnosti“ se dnes říká. Jenže ten klíč na krku odemykal tak akorát ty jedny dveře do panelákového bytu. Byl to jediný zámek, který běžný občan mohl legálně otevřít.
Všechny ostatní dveře - ty do světa, k informacím, k jinému názoru - byly zamčené na několik západů. Železná opona nám jasně říkala, kde naše „svoboda“ začíná a končí. Rodiče museli být od nevidím do nevidím v zaměstnání, aby systém fungoval, a stát se o volný čas dětí staral po svém - viz zmíněné komsomolské stezky.
Fronta na játra jako sociální síť
Povídali si lidé na lavičkách a na ulicích víc? Asi ano, ale o čem? Většina hovorů se točila kolem ekonomiky nedostatku. „Nevíte, jestli v Elektře dostali ty fény?“ nebo „Slyšela jsem, že v masně budou mít ve čtvrtek játra.“
To nebyla idylka, to byl neustálý stres ze shánění základních potřeb. Samostatnou kapitolou pak bylo opakované téma věčně nedostatkového skládaného toaletního papíru.
Věděli jste?
Když se v roce 1988 (tedy i po 70. letech) v tiskárnách v Harmanci porouchal stroj na toaletní papír, propukla v zemi celonárodní krize. Nedostatek byl tak kritický, že se o něm muselo jednat na nejvyšších patrech Ústředního výboru KSČ. Toaletní papír byl tehdy doslova strategickou surovinou.
V tomto ohledu na tom byl venkov o poznání lépe.
Zatímco měšťák byl rukojmím prázdných regálů v Pramenu, na vesnici fungovalo samozásobitelské eldorádo. Králíci v králíkárně, erteple ve sklepě a „černé“ zabijačky vytvářely iluzi větší svobody a soběstačnosti.
Právě proto se tehdy zrodil onen masový úprk na chaty a chalupy. Lidé z měst neutíkali do přírody jen za čerstvým vzduchem, ale za vidinou světa, kde státní dohled nebyl tak hmatatelný jako v městské džungli a kde se dal sehnat pytel ovsa výměnou za protislužbu, o které systém nemusel vědět.
Jenže v anonymitě paneláků, odkud se o víkendech prchalo, byla realita jiná. Nad „těmi lavičkami“ se vznášel všudypřítomný temný stín domovního důvěrníka. Ta milá sousedka z přízemí byla často jakousi prodlouženou rukou režimu. Bez jejího kladného posudku jste se nedostali ani na rekreaci ROH, ani na nutné doporučení pro dítě na školu.
Námi zapamatovaná sousedská blízkost byla často tiše vynucená a plná vzájemného hlídání a šmírování.
Město pod lešením a „turek do skla“
Že prý v „Praze je blaze“. Ani náhodou.
Dnešní naleštěné historické centrum byste v 70. letech nepoznali. Praha byla městem šedi a trvalého lešení. To však dosahovalo pouze do prvního patra a nestálo kvůli opravám, ale jako „záchranná síť“. Fasády domů, o které se OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) nestaral, byly v tak žalostném stavu, že lešení mělo prostě jen zabránit tomu, aby lidem nespadl kus římsy na hlavu.
A legendární plná zaměstnanost? Ta nebyla výsadou, ale tvrdou zákonnou povinností. Nemít v občance razítko zaměstnavatele znamenalo koledovat si o paragraf „příživnictví“ a pobyt v nápravném zařízení. Stát prostě musel mít každého pod kontrolou, i když pro něj neměl smysluplné využití.
Vznikl tak unikátní národní sport „předstírání práce“, ve kterém jsme byli naprostými mistry světa. „Chodit do zaměstnání“ totiž rozhodně neznamenalo pracovat. Kanceláře i dílny byly plné lidí, kteří hodiny pili turka ze skla, luštili křížovky a plánovali, co kde „sehnat“ nebo vyhandlovat. Čas v práci se trávil výrobou „fušek“ pro vlastní potřebu nebo všemožným přikrádáním, protože v praxi platilo ono zlaté pravidlo: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.“
Byla to ekonomika lži, kde se všichni tvářili, že budují světlé zítřky, zatímco jen odpočítávali minuty do konce šichty.
Nostalgie je milosrdná lež
Nostalgie je přirozená. Vzpomínáme na své mládí, na to, že nás tehdy nic nebolelo a svět byl v našich očích barevnější, ne na režim.
Ale nepleťme si dojmy s pojmy. Sedmdesátá léta nebyla o pohodě, ale o rezignaci a všudypřítomné šedi.
Ta pověstná „blízkost lidí“ byla často jen sdíleným neštěstím v boji o banány a snahou přežít v systému, kde jste museli být zaměstnaní, i když pro vás stát neměl jinou práci než vaření nekonečných káv.
Náš tehdejší úprk na chaty a chalupy nebyl koníčkem, ale diagnózou. Byl to útěk z nesvobodného veřejného prostoru do soukromých azylů, kde jsme si pěstovali vlastní zeleninu, abychom nemuseli prosit v zelinářství, a kde jsme se snažili zapomenout na domovní důvěrníky a kádrové posudky. Byla to vnitřní emigrace za ploty z pletiva.
Pokud si dnes můžeme koupit fén, kdykoli chceme, pracovat tam, kde nás to baví, a cestovat, kam nás napadne, aniž bychom se museli klanět uličnímu výboru, tak si toho prosím važme.
Ta hořící bramborová nať totiž ve skutečnosti vůbec nevoněla tak sladce, jak nám dnes tvrdí vybledlé fotografie. Voněla po nucené poslušnosti a strachu z toho, co na nás soused nahlásí. A to je vůně, kterou by si nikdo z nás ve skutečnosti zopakovat nechtěl.
Co si z té doby pamatujete vy? Skutečnou pohodu, nebo ten neustálý pocit, že musíte někam patřit, abyste měli klid?
