Článek
Češi byli vždycky experti na disciplínu „smích nad propastí“. Od Švejka, který svou blbostí rozložil mocnářství, přes Jiránkovy minimalistické postavičky až po Macourkovy létající kufry a lidi proměněné v králíky. Jenže v roce 2026 se naše národní zbraň změnila v levný pepřový sprej. Kvalita humoru upadá a z moudrého nadhledu se stala agresivní zkratka. Jako bychom vyměnili orosenou dvanáctku za vyčpělý energeťák.
Diagnóza nezdolnosti
Když Reinhard Heydrich údajně nazval Čechy „smějícími se bestiemi“, nebyla to urážka, ale diagnóza naší nezdolnosti. Nešlo o to, že bychom se pořád řezali smíchy. Šlo o to, že nás nešlo zlomit, protože jsme si z jeho naleštěných holínek udělali prdel dřív, než stihl doříct „Sieg“.
Tenkrát byl humor skalpel, který vyřízl hnis z rány, ulevil přetlaku, ale nepoškodí tkáň.
Dneska nám ta naše národní zbraň začíná opovážlivě rezivět. V sevření zpráv o různých probíhajících válkách a nekonečných tahanic kolem našich „vlád nevlád“ jsme se lapili do pasti. Humor se stal politickým klackem a vytratila se z něj ta „hospodská“ člověčina. Ta schopnost najít vtip v tom, jak jen někdo blbě stojí u plotu nebo jak nám utíká život mezi prsty.
Od utrženého sluchátka k politickému stmívání
Vzpomeňte si na Miloše Macourka. Ten nepotřeboval glosovat tiskovku vlády, aby byl aktuální. Jemu stačilo, když se pan Krbec proměnil v křečka nebo když žáci 3. B našli utržené sluchátko. To nebyl útěk od reality, to byla její nejčistší podstata. Tenhle humor nepotřeboval nepřítele na Twitteru, kterého je nutné „setřít“. Potřeboval jen úžas nad tím, jak je ten náš svět nádherně ujetý.
Dneska sedíme v digitální hospodě, kde se nelétá s kufry do říše snů, ale hází se po sobě virtuálními půllitry.
Zatímco Jiránek nakreslil dva chlápky u piva, jak koukají na horizont a jeden říká: „Hele, ono se stmívá,“ a druhý odpoví: „No jo, ale jak politicky!“, my jsme tu ironii vzali doslova. Dneska už se i to stmívání dělí na vládní a opoziční.
Humor jako digitální jepice
Podívejme se na fenomén TMBK. Tomáš Břínek je vlastně takový digitální glosátor na steroidech. Jeho koláže jsou často přesné jako rána bičem. Jsou to ty rychlé záblesky absurdity, které nám pomáhají přežít ranní zprávy. Ale i u něj narážíme na limit té dnešní těkavosti. Jeho vtipy mají životnost jepice. Ráno je to geniální reflexe a v poledne už je to jen digitální šum v našem feedu. Ale není v tom sám, jen je dnes nejviditelnější.
A to je ta past. Já tomu říkám „Hele pojď sem – nebo už radši běž.“ Chceme okamžitý dopamin, prásk do očí a hned scrollovat dál. Žádná reflexe, žádná stopa v srdci. Jen rychlé zasmání a zpátky do prázdnoty. Vytratil se ten „vnitřní Jiránek“. Ta schopnost vidět vtip v tom, že jsme všichni jenom figurky na šachovnici, kterou nikdo neovládá. Místo toho jsme se stali revizory humoru. Každý vtip nejdřív proženeme filtrem korektnosti, pak filtrem politické příslušnosti, a když konečně, nedej bože zbude trocha smíchu, tak je tak sterilní, že by se v něm daly operovat mandle.
Smějeme se, abychom se nemuseli zamyslet
Dřív jsme se smáli, abychom se nezbláznili. Dnes se smějeme, abychom se nemuseli zamyslet.
Skutečně silný vtip nepotřebuje být popisný. Když uvidíte řadu vojáků s dětskými chrastítky místo zbraní, už nepotřebujete vysvětlující titulek ani emotikon s brečícím smíchem. Cítíte tu „krávovinu“ války okamžitě. Jenže k tomu, aby takový humor fungoval, potřebujeme zpomalit.
Kvalitní humor vás totiž donutí se nejdřív zasmát a hned vzápětí vás píchne u srdce.
Ten nekvalitní vás jen mentálně „vypne“. Pokud si chceme zachovat svou národní identitu „smějících se bestií“ v tom nejlepším slova smyslu, musíme si začít hlídat vkus. Humor, který vede k zamyšlení, je dnes vzácným zbožím. Podobně jako to bylo za totality s banány – věděli jsme, že existují, ale k dostání byly jen občas a za odměnu.
Cesta z digitální prázdnoty
Východiskem není přestat se smát, ale najít odvahu k humoru, který má vespod cítit tu „starou vážnost“. K humoru, který není agresivním útokem, ale osvobozujícím povzdechem nad tím, že svět je někdy prostě příliš složitý na to, abychom ho brali smrtelně vážně.
Možná je čas přestat vtipům říkat „už běž“ a nechat je v sobě chvíli sedět.
Možná pak zjistíme, že pod tím smíchem je něco, co nás zase po dlouhé době spojuje. Nebo aspoň zjistíme, že ten vtip vlastně nebyl vůbec vtipný. A i to je pokrok.
Kdy naposledy jste slyšeli vtip, který nebyl o politicích?
O tom, co se stane, když se ze světa vytratí nejen humor, ale i autorství myšlenek, napíšu příště.
