Článek
V poslední době mi začalo vrtat hlavou pár věcí. Potřeboval jsem si v nich udělat pořádek a jasno.
Určitě to znáte také. Člověk sleduje zprávy, dívá se na to, co se děje kolem něj, a střídavě ho z toho jímá vztek a beznaděj, nebo propadá skepsi a depresi. Samozřejmě kromě těch, kteří už buď propadli totální apatii, nebo mají naopak oči přelepené páskou té či oné vládní či opoziční stranické příslušnosti.
Měl jsem silný pocit, který začínal hraničit s přesvědčením, že se z té naší politiky naprosto vytrácí nejen zdravý, ale jakýkoliv rozum. O nějaké odbornosti nebo kvalifikaci už vůbec nemůže být řeč. Místo toho na nás ten neřízený buldozer s širokou radlicí hrne něco úplně jiného. Jednoduše jsem se chtěl zbavit té neodbytné „opice“, která vám sedí v zátylku po velkém flámu a vy se jí ne a ne zbavit.
A tak jsem začal trochu pátrat v historii a teorii, abych si pojmenoval to, co všichni tak nějak podvědomě cítíme, ale nevíme kam to zařadit.
Ač jsem k tomu jindy skeptický, tentokrát mi dopomohly i sociální sítě. Narazil jsem na dvě řecká slova, která jako všechno, co kdysi vzniklo v kolébce filozofie, sice znějí hrozně učeně, ale když si je přeložíte do normální, srozumitelné řeči, zamrazí vás.
Ta slova jsou kakistokracie a ochlokracie.
Když vládnou nejhorší a rozhoduje dav
To první, kakistokracie, znamená úplně jednoduše vládu těch nejhorších a nejméně schopných. Stav, kdy se do čela státu dostanou pomocí demokratických voleb lidé, kteří neoplývají moudrostí ani vysokou morálkou. Kdy ve stranických aparátech vyplují na povrch jedinci, jejichž jedinou kvalifikací je absolutní loajalita ke korytům, drzé čelo a často i velmi nevybíravý slovník.
To druhé slovo, ochlokracie, je v překladu ještě děsivější: vláda lůzy nebo zfanatizovaného davu. Je to situace, kdy se politika přestane dělat na základě faktů a rozumu, ale podřídí se tomu, co zrovna nejvíc požaduje a křičí rozvášněná ulice ovládaná emocemi.
Když jsem do toho zabředl a přemýšlel o tom víc, došlo mi, jak strašně nebezpečně se tyhle dva pojmy a světy nyní propojují. Nekompetentní a neschopní politici totiž ke svému vládnutí zoufale potřebují rozvášněný dav.
Následná otázka „proč?“ má jednoduchou odpověď. Protože nemají žádná reálná řešení pro složité problémy, které řízení státu přináší. Nabízejí jen jednoduchá prázdná hesla a ukazují prstem na viníky. Dav jim za to tleská, a tím jim dává moc a pocit jistoty. Politici na oplátku dělají to, co dav zrovna žádá, a to bez ohledu na to, jak moc to zemi může z dlouhodobého hlediska poškodit.
Do sítě významu těch dvou slov se nám hezky zamotaly politické strany napříč celým spektrem. Jedni se s předstíranou úslužností podbízejí davu na náměstích, druzí pak maskují vlastní paralýzu a neschopnost k činům vznešenými frázemi o hodnotách a nutné obraně.
Oblíbenou a omílanou mantrou v dnešní době je, že za to může „digitální svět“ a jeho sociální sítě. Ale pokud k sobě budeme upřímní, internet je jen vysokooktanové palivo. Ten skutečný motor kakistokracie a ochlokracie sedí přímo před námi a máme ho denně na očích. V parlamentních lavicích a za řečnickými pulty, odkud se vytratila rovná a věcná diskuse.
Když praskají mantinely
Zkoušel jsem sám sobě racionálně vysvětlit a zdůvodnit, že na to přece máme v moderní společnosti a demokracii pojistky. Máme nezávislá média, máme nezávislé soudy, máme záruky v evropském společenství a v neposlední řadě máme jednou za čtyři roky volby. Tyto pojistky by měly vytvářet pomyslné mantinely pro tu politickou hru.
Ale když se na to podíváte s odstupem a střízlivýma očima, tyhle mantinely nám pod náporem neschopnosti a populismu začínají nebezpečně praskat.
O jaké skutečné nezávislosti médií se chceme bavit, když velkou část mediálního prostoru u nás vlastní obří finanční skupiny a oligarchové? A nezávislá justice? Její nezávislost je sice na papíře v ústavě a zákonech ustanovena, ale není vůči politickému tlaku tak imunní, jak si často představujeme. A když se státnímu aparátu zamane, přiškrtí její rozpočty a jmenuje si své státní zástupce a šéfy soudů.
No a co ty čtyři roky do dalších voleb? To je sakra dlouhá doba na to, aby neschopná parta lidí napáchala na státu škody, které už půjdou zpět vzít jen velmi složitě, nebo dokonce vůbec.
Každý mantinel má zkrátka jen takovou pevnost, s jakou ho postavíme a jakou mu dovolíme. Žádný zákon ani instituce nejsou vytesané do kamene. Jsou to ve své podstatě jen dohody mezi lidmi, které se dají podle potřeby ohnout nebo zlomit, když tlak na ně bude dost silný - a hlavně když my ostatní rezignujeme.
Síla malých šroubků
A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, proč tohle vlastně píšu.
Když si tohle všechno uvědomíte, je hrozně snadné propadnout na začátku zmíněné apatii a říct si: „Vždyť já jsem jenom jedno obyčejné ‚nic‘. Co já zmůžu proti té obrovské mašinerii nahoře? Můj hlas přece nic nezmění.“
Já ale odmítám jen tak sedět, krčit rameny a nečinně se dívat. Protože staré české přísloví říká, že „stokrát nic umořilo i vola“.
Možná jsme jako jednotlivci pro ten velký systém státního aparátu „nic“. Ale když se tahle malá „nic“ začnou násobit a spojovat, vznikne obrovská síla.
Nesmíme se nechat unavit a znechutit natolik, abychom vyklidili prostor kakistokracii a ochlokracii. Každá debata sousedů přes plot, každé odmítnutí hloupého populismu v rodině, každá podpora něčeho, co má smysl a odbornost, je malým šroubkem do těch mantinelů, který je zpevní.
Celé tohle zamyšlení, které by si přálo být tím jedním „malým šroubkem“, zakončím slovy Václava Havla, která přesně vystihují, proč má smysl se snažit, i když se systém zdá být silnější než my.
„Naděje není to samé co optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Máte taky někdy pocit, že ty naše společné mantinely začínají povážlivě praskat, nebo věříte, že systém ještě pořád drží? Co je pro vás tím pověstným „malým šroubkem“, kterým přispíváte k normální společnosti?
Použité zdroje a další čtení:
Strukturální analýza vlastnictví českých médií: HlídacíPes.org – Vlastníci médií v ČR
Systémová rizika a stav české justice: Zpráva Evropské komise o právním státu v ČR
Definice politologických pojmů: Sociologická encyklopedie AV ČR
