Článek
Všichni rodiče to znají a všichni si tím projdou. Sliby dětí mají trvanlivost zhruba pět minut po opuštění obchodu s domácími mazlíčky.
„Tati, já se o ni budu starat sama, slibuju! Ty s ní nebudeš mít žádnou práci!“ pronesla dcerka s těmi kukadly, kterým nelze odolat. Těmto slovům ale uvěří jen absolutní prvoligový naivka, do kterého jsem se pasoval.
Samozřejmě jsem podlehl. Výsledkem našeho nákupu tak bylo akvárium, tři kila barevného štěrku, nějaká rostlinka, plastový hrad a igelitový pytlík s vodou a v něm rybka - Bojovnice pestrá, okamžitě pojmenovaná podle ploutví jako „Suknička“.
Rozběh byl ukázkový, jako z reklam na zvířecí pamlsky, přesně podle daného slibu. Dcerka seděla s nosem nalepeným u skla, krmila Sukničku s přesností lékárníka a dávala jí virtuální pusu na dobrou noc.
Nic netrvá věčně a stejně tak i školní rok. S příchodem července začínají dítkám jiná dobrodružství a zábava. Najednou se objevil sbalený kufr a nastal den odjezdu na letní tábor. Dcerka odjela objevovat taje lesní moudrosti a mně doma na krku zůstal spolubydlící. Němý, studený a neustále hladový.
A právě v tuto chvíli se z banálního příběhu o rybičce stává hluboká diagnóza nás, rodičů. Podle toho, jak se k této krizové situaci postavíme, se totiž dělíme do tří doposud popsaných evolučních skupin:
Radikální pragmatik - Spláchnout a lhát
Po třech dnech, když jsem seškrabával řasy z plastového hradu a čistil filtr od nánosů rybích exkrementů, mě to napadlo. Proč tu vlastně otročím pro tvora, který mě při příchodu ani nepozdraví? Co kdybych Sukničku jednoduše poslal tobogánem na exkurzi do pražské kanalizační sítě? Jedno spláchnutí a dostaví se svoboda.
A co řeknu dcerce, až se vrátí s vlastnoručně vyrobeným fotorámečkem z větviček a šiškových šupin? Budu jí lhát do očí? „Víš, Aničko, Suknička byla smutná, strašně toužila po kamarádech, tak odplavala potrubím…“
Pokud zvolíme tuto cestu, můžeme se považovat za mistry zkratek.
Chceme mít problém rychle z krku a učíme tím vlastně i naše děti, že když je v životě něco otravné, stačí to spláchnout a vymyslet si k tomu jako krytí dobrou, více či méně uvěřitelnou historku.
Stát se vrahem ryb ze srabáctví jsem ale vyhodnotil jako morální dno, na které jsem ještě nebyl připraven klesnout.
Drsňák z generace X - Smrt jako biologický fakt
Zásah osudu to dilema nakonec vyřešil za mě. Přestože jsem Sukničce sypal to nejdražší prémiové krmivo a pečoval o ni s láskou, kterou neprokazuji ani vlastním „hračkám“, pátý den ráno plavala břichem vzhůru. Exit. Definitivní konec. Se slzou v oku, která vytryskla převážně z úlevy, jsem vykonal rituální obřad u záchodové mísy.
Co teď? Zvolit cestu ledové upřímnosti? Až dcerka vystoupí z autobusu, obejmu ji a mezi dveřmi bytu, ještě než si zuje boty, zahlásím: „Ahoj dcero, tábor byl určitě super, ale tvoje ryba chcípla, spláchl jsem ji. Tady máš kufr, běž si vybalit a vykoupej se.“
Je to drsná škola života. Ryby zkrátka umírají, stejně jako rodičovské iluze o dětské zodpovědnosti. Dítku tak ukazujeme, že svět je chladné a bezcitné místo, kde se nefňuká nad leklou Bojovnicí pestrou. Jako vedlejší efekt ale riskujeme, že z vlastního dítěte vychováme naprostého cynika.
Úzkostný iluzionista - Dokonalý zločin
Ale teorie a vnitřní drsné monology jsou jedna věc a pohled do očí dítěte vracejícího se z tábora věc druhá. A tak u mě, jako i většiny z nás, nakonec zvítězila čistá rodičovská zběsilost a touha zachránit nevinný dětský svět před krutou realitou.
Ráno v den, kdy se měl konat příjezd autobusu z tábora, jsem v panice vběhl do zverimexu. „Potřebuju Bojovnici pestrou! Rychle! Tuhle ne, ta má moc velký ocas, tamta je moc světlá!“ Zuřivě jsem projížděl galerii fotek v mobilu. Prodavačka na mě koukala jako na šílence, zatímco jsem u akvária srovnával fotky a zoomoval detaily ploutví, abych našel dokonalého dvojníka. Nová ryba - říkejme jí Suknička II. - už zase spokojeně krouží v akváriu.
Zametáme dětem cestičku tak dokonale, že pro ně raději zorganizujeme podvod století, jen aby náhodou neuronily ani slzu.
Manuál na prázdniny
Dcerka dorazila domů, hodila kufr špinavého prádla do kouta, letmo střelila pohledem směrem k akvárku, utrousila „čau rybo“ a okamžitě se připojila na wifi, aby probrala s kámoškami kluky ze třetího oddílu.
Zatímco já teď žiju v permanentním stresu, že moje dcera jednou odhalí pravdu podle jiného počtu šupin, Suknička II. si spokojeně proplouvá plastovým hradem.
A tady mi to celé docvaklo. Celá ta šaráda vůbec nebyla o rybce. Byla o nás. O naší vlastní schopnosti nebo neschopnosti unést realitu. O tom, nechat děti si prožít třeba první opravdové zklamání nebo smutek a tíhu zodpovědnosti.
Až tedy letos v létě zůstanete doma sami se zapomenutým křečkem nebo akvárkem, zkuste se na chvíli zastavit. Možná je načase přestat kupovat náhradní rybičky a začít s dětmi mluvit na rovinu. Protože dřív nebo později z toho tábora přijedou definitivně dospělí.
A potom už žádného dvojníka ve zverimexu neseženeme.
Zdroje a něco navíc:
Sněžné pluhy za volantem výchovy: Fenoménu takzvaného „snowplow parentingu“ (rodičovství sněžného pluhu či buldozeru), kdy rodiče odstraňují dětem z cesty veškeré překážky a zklamání, se detailně věnuje americká pedagožka a spisovatelka Julie Lythcott-Haims ve svém bestselleru How to Raise an Adult (Jak vychovat dospělého). Varuje v ní, že zametáním cestiček sice dítě ochráníme před okamžitým smutkem, ale dlouhodobě mu bereme schopnost poradit si s realitou.
Požehnání pro odřená kolena: Uznávaná klinická psycholožka Wendy Mogel ve své knize The Blessing of a Skinned Knee vysvětluje, proč jsou drobné prázdninové katastrofy, ztráty hraček nebo právě úhyn prvních domácích mazlíčků pro vývoj dítěte klíčové. Jde o bezpečné trenažéry, na kterých si děti poprvé budují takzvanou frustrační toleranci a psychickou odolnost (rezilienci).
Když zvířátko odejde do věčných lovišť: Studie publikovaná v odborném časopise Pet Behaviour Science potvrzuje, že ztráta domácího mazlíčka (byť jde „jen“ o rybičku) je pro dítě často vůbec prvním setkáním s konečností života. Psychologové se shodují, že nákup identického dvojníka nebo vymýšlení pohádek o „útěku na farmu“ dětstvi sice na chvíli uleví, ale bere mu možnost naučit se zdravě truchlit a přijmout fakt, že ztráty k životu zkrátka patří.
