Článek
Už desítky let pravidelně sázím. Dalo by se říct, že je to vzhledem k mému věku už tradice.
Nejdřív to byla jen klasická Sportka na papírovém tiketu. Tehdy to byl docela opruz, když člověk musel pořád chodit do speciálních sběren. Později už to šlo skoro v každé trafice. Skutečná úleva ale přišla až s online sázením, kdy mi najednou stačil jen mobil. A s ním dorazila i evropská příležitost jménem Eurojackpot.
Můj zvyk se nezměnil, pravidelnost zůstala. Většinou sázím Sportku se stále stejnými čísly. Občas, když se jackpot navýší na astronomickou sumu, zkusím právě Eurojackpot.
A teď tady sedím a čtu si články o českém výherci té obří sumy. Čtu o tom, jak to člověku změní život. Procházím rady psychologů a finančních poradců, jak s takovým balíkem naložit. Novináři se ptají dokonce i VIP osobností, co by dělaly na jeho místě.
Čtu si vlastně rady a porady, jak mám se svou výhrou naložit JÁ.
Ano, čtete správně. Jsem to JÁ, kdo ten jackpot shrábne.
Sedím večer s tabletem na kolenou a píšu další fejeton. Je něco po půl deváté a na displeji mi blikne notifikace od sázkové společnosti: „Gratulujeme k výhře“. Kolikrát už se tohle stalo? Stejná situace, takže tomu nevěnuji žádnou pozornost. Těch desetikorunových, maximálně stokorunových výher bylo za tu dobu nepočítaně. Kolik jsem vyhrál, se většinou dozvím, až když podávám další sázku, nebo když doplňuji peníze do virtuální peněženky.
Ráno u snídaně otevřu zprávy. Jako první na mě vyskočí titulek, že obří jackpot padl v Česku. Fajn, konečně nějaký šťastlivec, který má nadosmrti vystaráno, pomyslím si a listuji dál. Po běžném pracovním dni ve své malé dílně si večer zapínám televizní noviny. Vidím rozhovor s mluvčí sázkovky. Říká, že výherce se ještě neozval, ale že mu gratulují a poslali mu e-mail.
Teprve v té chvíli mi to sepne.
Otevřu poštu a doopravdy: „GRATULUJEME K VÝHŘE, protože sázíte on-line… pro další informace nás kontaktujte na…“
Vlastně ani nevím, co se v následujících vteřinách dělo. V hlavě se mi prohnal uragán. Vzpamatoval jsem se až v okamžiku, kdy mi došlo, že tohle se nesmí nikdo dozvědět. A když nikdo, tak ani žena, která si vedle mě čte knížku, ani dcera, která se ve svém pokoji učí na zítřejší písemku z matiky. Tohle je pouze můj boj.
Vzal jsem tablet, otevřel ho, jako bych chtěl pokračovat v psaní, a začal situaci analyzovat. Fajn, vyhrál jsem tolik, daň je tolik. Kolik vlastně já a moje rodina potřebujeme? Zjištění bylo překvapivé. Nepotřebujeme víc, než máme teď. Dluhy nemáme, hypotéky taky ne.
Tak k čemu taková nesmyslná hromada peněz? Pomůže nám to? Udělá to z nás někoho lepšího? Jediné, co se stane, protože tohle se v naprosté tajnosti udržet nedá, že se staneme terčem pro natažené ruce a středem nežádoucí pozornosti.
Stojím o to, abych tomuto tlaku vystavil sebe, ženu a dceru? Nestojím.
Celá situace je nakonec překvapivě jednoduchá. Z výhry si nechám jen malou, opravdu velmi malou část jako kapesné. A zbytek? Žádná charita, žádné rozdělování známým. To by vedlo jen ke ztrátě času, odhalení identity a stejně bych se nezavděčil všem.
Celou vyhranou částku, kromě zmíněného kapesného, daruji našemu státu. Ať se stane součástí rozpočtu a pomůže tak naprosto všem bez rozdílu k lepším zítřkům.
