Článek
Článek vznikl po rozhovoru s mojí dcerkou. Její spolužačka uvízla kdesi v zahraničí kvůli konfliktu na Blízkém východě a nemůže se dostat domů. Vysvětloval jsem jí, odkud pochází slogan „Válka je vůl“.
Takže nejdřív trochu historie. Před více než padesáti lety se v brněnských ulicích a klubech zrodil nápis, který měl ambici definovat pocity celé jedné generace: „Válka je vůl“.
Jednoduchá, jadrná, až dětsky přímočará věta. Tehdy, v roce 1968, ji kapela Synkopy 61 vynesla na světlo světa v písni, která mluvila o prostém vzkazu na starém kůlu u cesty. Traduje se, že autorem je John Lennon, ale není to pravda. Je to náš, ryze český příspěvek k pacifismu. Směs selského rozumu, odporu k autoritám a tichého smutku nad tím, jak se lidé dokážou ničit.
Dnes, po čtyřech letech války na Ukrajině, tento slogan nabývá mrazivě aktuálních rozměrů. Jenže se nacházíme v jiné pasti. Už to není jen o nápisu na kůlu. Jsme uvězněni mezi dvěma extrémy: apatií těch, kteří dělají, že se nic neděje, a hysterií těch, kteří z tragédie udělali nástroj morálního nátlaku.
Kde tedy v roce 2026 hledat východisko, abychom z toho všeho nevyšli jako „volové“ i my sami?
Past první: „Tady žádná válka není“
Prvním nebezpečím je naše vlastní schopnost adaptace. Psychologové tomu říkají habituace. Poté, co jsme měsíce a roky sledovali válečné reportáže a cítili svíravý strach, náš mozek naprosto přirozeně „přepnul“ do módu letargie. Aby nás uchránil před totálním vyhořením, odsunul válku do kategorie šumu.
Pro mnoho lidí v naší zemi se tak válka stala něčím jako špatným počasím v jiné zemi. „Vždyť tady se nestřílí,“ říkají. „Máme své starosti, ceny energií, složenky, práci, děti“.
Tenhle postoj je pochopitelný, ale velmi nebezpečný. Je to totiž ta „květina na louce“ z textu Synkop, která sice rozkvétá a neví nic o tom, že se lidé nenávidí, ale její nevědomost ji neochrání, pokud se její louka změní v bitevní pole.
„Tvrzení, že se nás válka netýká, je iluzí bezpečí v podpalubí lodi, do které už dávno teče voda.“
Válka tu s námi prostě je, tečka. V dezinformacích, v rozdělených rodinách, v ekonomické nejistotě. Ignorovat ji neznamená, že zmizí; znamená to jen, že na ni, pokud by přišla, nebudeme připraveni.
Past druhá: Aktivismus jako bič na svědomí
Na druhém břehu stojí ti, kteří „bijí na poplach“. Skupiny a jednotlivci, pro které se válka stala každodenní mantrou a měřítkem morální hodnoty každého člověka. Pokud nesdílíte každý den status o utrpení, pokud se jdete bavit nebo se radujete z maličkostí, jste v jejich očích vinní.
Tento agresivní způsob prosazování „dobra“ ale paradoxně plodí jen další odpor. Když se z „Válka je vůl“ stane „Ty jsi vůl, že na tu válku nemyslíš pořád“, komunikace končí. Místo pochopení přichází jako reakce vzdor.
Když se z hesla „Válka je vůl“ stane „Ty jsi vůl, že na ni nemyslíš pořád“, skutečná komunikace končí.
Lidé se uzavírají do svých bublin ne proto, že by byli zlí, ale protože už nechtějí být neustále bičováni pocitem viny za věci, které nemohou přímo nijak ovlivnit. Tento hyper-aktivismus vlastně lidskosti ubírá, protože z tragédie dělá ideologický nástroj.
Cesta ven: Tři pilíře tichého středu
Hledat východisko znamená najít rovnováhu. Neignorovat prolévanou krev, ale nenechat se jí pohltit natolik, abychom sami mezi sebou začali nenávidět. Tady jsou tři body, které nám mohou pomoci zůstat lidmi:
1. Civilní solidarita místo ideologie
Musíme přestat o konfliktu mluvit jen jako o „geopolitické šachovnici“. Na mapách vidíme šipky, postupy a územní zisky, ale zapomínáme, že pod těmi šipkami jsou konkrétní osudy. Jsou tam lidé, kteří chtěli pít ranní kávu, poslat děti do školy a večer se podívat na film. Lidé, kteří jsou nám podobní víc, než si připouštíme.
Slogan „Válka je vůl“ neřeší vysokou politiku. Říká, že celá ta situace je proti lidské přirozenosti. Pokud se vrátíme k vnímání války jako lidské tragédii, najdeme možná společnou řeč i s těmi, se kterými se jinak v politice neshodneme.
„Východiskem není křičet politická hesla, ale vnímat válku jako lidskou tragédii, která ničí konkrétní osudy lidí, jako jsme my.“
2. Akceptace reality bez hysterie
Přiznat si, že se nás válka týká, neznamená propadat panice. Je to o vědomém žití. Můžeme a musíme žít své životy. V textu Synkop je krásná pasáž o tom, že déšť ten nápis z kůlu smyl, „ale já vím, že tam byl“. To je naše metafora pro dnešek. Musíme nechat ty metaforické „květiny rozkvétat“. Radovat se z rodiny, práce, sluníčka i deště. Právě to je totiž to, co válka ničí jako první. Pokud se přestaneme radovat, válka už vyhrála i u nás doma.
Jak kdysi řekl Oldřich Veselý, lídr Synkop 61, v rozhovoru pro Český rozhlas:
„Ten nápis byl všude. Lidi si ho psali na chlebníky, na vojenské torny, na zdi. My jsme v té písni nechtěli dělat politiku, chtěli jsme jen říct, že ta situace je prostě blbá a nedůstojná člověka. Že v tom hřmotu zbraní úplně zaniká ta obyčejná krása, pro kterou stojí za to žít.“
Ale v koutku duše musíme taky vědět, že mír není samozřejmost. Pečovat o něj znamená například to, že se nebudeme nenávidět mezi sebou v diskusích na internetu jen kvůli odlišnému názoru na věc. Civilizovaná diskuse je totiž základním kamenem míru.
3. Hledání „tichého středu“
Ti, co válku popírají, i ti, co o ní křičí, jsou ve skutečnosti oběťmi stejného strachu. Jen ho jinak ventilují. Východisko leží v praktické pomoci, v ověřování informací a zachování lidskosti v každodenním kontaktu. Nenechat se strhnout k nenávisti k celým národům nebo skupinám lidí.
Pravda nepotřebuje řvát. Potřebuje být jen slyšet v tichu našeho vlastního svědomí.
Pravda, kterou déšť nesmyje
Naše debata o sloganu „Válka je vůl“ nás dovedla k poznání, že tento výrok je mnohem hlubší než jen hospodské moudro. Je to filosofický postoj. Vznikl v Brně jako reakce na svět, který se zbláznil, a dnes by nám měl sloužit jako ukazatel směru.
Východiskem není stát se aktivistou, který nikoho nenechá vydechnout, ani cynikem, který zavře oči. Východiskem je střízlivost. Vědět o zlu, ale nechat v sobě růst dobro.
„Válka je ‚vůl“ právě proto, že z nás dělá součástky v soukolí nenávisti. Nedovolme jí to.
I když na nás média valí tisíce slov a obrazů, v jádru zůstává ta prostinká pravda ze starého kůlu.
Zůstaňme lidmi. To je to jediné, co v konečném důsledku nad tou „vůlí“ války může zvítězit.
„Stéblo trávy, které se v jarním slunci chvěje…“
Pamatujme na něj. A pamatujme, že ten nápis „Válka je vůl“ tam pořád je.
Zdroje a podklady:
Gratias, P. (2019). Válka je vůl: Biografie skupiny Synkopy 61. Nakladatelství Jota. (Historický kontext a vznik sloganu).
Synkopy 61 (1968). Válka je vůl [EP]. Panton. (Text: František Jemelka, Hudba: Oldřich Veselý).
Joinson, C. (1992). Compassion Fatigue. (Psychologický koncept únavy ze soucitu).
Archiv bezpečnostních složek (ABS). Svazky k akci „Vlasatci“ (dokumentace perzekuce za používání sloganu).
STEM/CVVM (2022–2026). Průzkumy veřejného mínění k postoji společnosti k válečným konfliktům.
