Článek
Mechanismus hlasité lži
Lež má jednu nepříjemnou vlastnost. Když ji řekneš jednou, je to jen lež. Když ji řekneš stokrát, začneš ji vysvětlovat. A když ji opakuješ dostatečně dlouho, někdo se začne ptát, proč jí vlastně nevěříš.
Strategie je prostá: Pravda nemusí být pravdivá, stačí, když je slyšet.
Veřejně, nahlas a s absolutním sebevědomím.
Nejlépe s dodatkem: „Každý přece ví…“
Od pravdy k loajalitě
V tu chvíli se z lži nestává pravda v klasickém smyslu.
Stává se něčím mnohem nebezpečnějším - měřítkem loajality.
Diskuse se už netočí kolem faktů, ale kolem příslušnosti k táboru.
Otázka „Je to pravda?“ je nahrazena otázkou „Na čí straně stojíš?“.
Společnost se pak dělí na tři jasné kategorie:
Kdo souhlasí, je vnímán jako rozumný.
Kdo pochybuje, je označen za problém.
Kdo se ptá, je automaticky nepřítel.
K ovládnutí většiny nepotřebujete většinu hlasů. Stačí vám většina prostoru, pozornosti a neúnavné opakování. Zatímco pravda je tichá, pomalá a často nepohodlná, lež vítězí svou agresivní dynamikou.
„Vrtěti psem neznamená přesvědčit dav. Znamená ho rozptýlit, zaměstnat a rozdělit. A pak mu říct, že si za to může sám.“
Jak z toho ven?
Obrana proti tomuto mechanismu není v křiku ani ve výsměchu. Ironií je, že další verze lži, i kdyby byla „naší“, situaci jen zhoršuje.
Jediná skutečná obrana je nenechat si vzít čas na myšlení.
Zastavit se. Nepodlehnout tlaku na okamžitou reakci.
Nepřeposílat hned. Informace není munice, kterou musíte okamžitě vystřelit.
Neformovat stanovisko, dokud nepochopíte podstatu otázky.
Lež k životu nezbytně potřebuje rychlost. Pravda ke svému přežití potřebuje prostor a klid. A ten „pes“, o kterém je řeč? Ten mezitím běží za svým ocasem a je mu úplně jedno, kdo jím zrovna kroutí. Je na nás, abychom se přestali točit v kruhu.
