Článek
S přibývajícími křížky na krku si člověk začíná všímat, že se mu poněkud mění složení pošty v kastlíku. Ne proto, že klasická pošta je v dnešní době v podstatě mrtvá, ale že rapidně ubývá pozvánek na svatby nebo kolaudace, a do schránky mi čím dál častěji mezi reklamními letáky přistane obálka s černým lemem.
Naposledy minulý týden. Koukám na to parte a polije mě horko a smutek zároveň. Tonda, kluk který mě naučil královskou disciplínu rybařiny - muškarení. Kluk, se kterým jsem procoural stovky kilometrů podle řek, říček a potoků. Splnil svou poslední lidskou povinnost a už na potočáka nebo lipana nenahodí. No nic, říkám si. Hodím na sebe černé kvádro a v uvedený den a hodinu se vydám do příslušného kremačního zařízení, abych se s ním důstojně rozloučil.
Sálavé teplo z druhé ruky
Na co jsem ale nebyl připravený, bylo poznání, že hned u vstupu do smuteční síně dostane člověk místo důstojné piety pořádnou facku ledovým vzduchem. Čekal jsem, že v instituci, jejímž technologickým srdcem je pec a v ní žár dosahující tisíce stupňů, bude v zimě příjemně vytopeno. Že tam člověk to sálavé teplo z druhé ruky ucítí už ve dveřích. Místo toho tam ale panovala taková kosa, že se mi od úst nesla pára, jako by mě ta duše pomalu začala opouštět taky, a já rázem litoval, že jsem si pod sako nevzal ještě svetr.
Jediné kloudné vysvětlení, které mě napadá, je, že je to kvůli všem těm kytkám, aby nezvadly. Takže zatímco Tonda na své poslední cestě směřoval do teplíčka, my v lavicích jsme pomalu ale jistě podléhali kryogenickému spánku. V té zimě jsem se neubránil myšlence, že Tonda je z nás vlastně v té nejzáviděníhodnější pozici. On už se brzy ohřeje.
Monopol na kouřové efekty
Aby té absurdity nebylo málo, hned u vchodu mě práskla do očí cedule: Zákaz kouření.
Tenhle nápis na dveřích krematoria považuji za absolutní vrchol byrokratického humoru. Zakazovat zapálit si tabák v místě, kde se za hodinu promění v dým úplně všechno včetně dřevěné rakve a Tondovy hedvábné kravaty, působí jako solidní provokace. Jako by vám správa hřbitovů chtěla říct: „Kouření škodí zdraví. A to my tady přece netolerujeme!“
Krematorium si zkrátka žárlivě střeží svůj monopol na kouřové efekty a nechce, aby jim do řemesla mluvil nějaký amatér s cigaretou. Tady se prostě kouří ve velkém, profesionálně a se schváleným certifikátem o splněných normách kouřovodu.
Člověk tam pak sedí, drkotá zuby, v kapse žmoulá krabičku cigaret a přemýšlí o té zvláštní lidské potřebě všechno regulovat. Šetříme teplem tam, kde se jím o pár metrů vedle trestuhodně plýtvá, a zakazujeme kouř tam, kde zanedlouho zaplní oblohu.
Nezapomeňte svetr
Až jednou dojde řada na mě, nenechám nic náhodě a dám si na formální stránku své smrti pozor. Už jsem se pevně rozhodl, a vydal i příslušné instrukce, co mi moji blízcí musí povinně napsat na parte jako závěrečné ponaučení pro smuteční hosty: „Teplé oblečení nutné! Kuřáci jako bonus po skončení kremace obdrží pikslu kouře z mých pozůstatků.“
Aspoň v té zimě lidi trochu pobavím a kamarádům kuřákům dopřeji jedno poslední, opravdu stylové pokouření.
