Článek
Zase jedno nádherné ráno. Východ slunce, den se pomaličku jemně probouzí. A i když opravdu, ale opravdu nerada brzy vstávám a do práce to jinak nejde, tak nakonec si to ráno vychutnávám nejvíc z celého dne. Pak mě mrzí ty víkendové dny, kdy si ráda pospím a časné ráno se svou největší krásou, která je sice chladivá, ale o to více nádherná, mě míjí.
Ráno si vychutnávám obvykle také jako řidič. V autě jsem sama se sebou, s hudbou, kterou miluju. Je to můj osobní prostor, ve kterém rozjímám, medituju, nahlas si zazpívám nebo si jen užívám to, že jsem tady jen já, nikdo víc. Byť se samozřejmě věnuji řízení, dopravě atd.
Méně dojímavě než cesta ranní na mě působí odpolední nebo večerní cesta z práce domů, kdy se v zimních dnech velmi špatně řídí ve tmě, doprovázené často deštěm, sněžením či mlhou. Ale zde je ranní nádhera a poklidný start do dne, o kterém nikdo přesně neví, co mu přinese, nahrazena těšením se domů. Těšením se na odpočinek, na své blízké, nebo i na to, že se rozčílím ihned po otevření dveří do bytu s tím, že je doma neuklizeno, neboť každý si jde hned po příchodu domů po svých zájmech a běžný denní úklid se odkládá nějak na neurčito nebo lépe řečeno na „to se udělá samo“ (tedy na mě).
Cesty do práce a z práce jsou mými cestami nejčastějšími. Nic dalekého, nic složitého, takové to už naučené. Přesto, a to jsem v jádru klidný člověk (i když mé děti a partner si to občas nemyslí), mi dokážou někteří řidiči zvednout tlak nebo se zamyslet nad jejich duševním zdravím a reformou psychiatrické péče, která by však neměla probíhat pouze v ústavních zařízeních, ale také na silnicích.
Napadá mě jen pár myšlenek, otázek:
„Čeho jsi docílil tím, když jsi mě předjel (a to nijak nevybržďuji a jedu předpisovou devadesátkou) a teď jedeš celou cestu pět metrů přede mnou? Je to otázka ega? Nebo potřeby ukázat, že tady platí právo silnějšího/většího (jen auta, nikoli rozumu)?“
„Myslíš, že zde stojím v koloně jako kráva proto, že jsem si to právě usmyslela nebo si pročítám svůj oblíbený román a nemůžu se od něj odtrhnout ani při chvilce neřízení? A co si myslíš, když mě vyblikáváš nebo předjedeš s tím, že najednou zjistíš, že je tam překážka na cestě a kolona a musíš stát taky? To nebylo jasné už, když jsi stál(a) za mnou?“
„Co sleduješ tím, že když odbočuju doleva a dávám navíc přednost chodci na chodníku, a ty místo zastavení za mnou mě objedeš, vjedeš do pruhu, který ti v žádném případě nepatří a ohrozíš chodce i další řidiče, jejichž pruh, který jsi jim právě zabral, jejich naopak je? Ty nejsi schopen počkat ty tři sekundy, než chodec přejde a já odbočím? A nikoho tím neohrozit?“
„Máš pocit, že pro tebe pravidla silničního provozu neplatí a každá cesta vedlejší je bez jakéhokoli uznání přednosti pro tebe tou hlavní?“
Jednoduchá rada. Řešení je vždy pro každou situaci. Nevíš, neumíš, nejsi si jistý? Co si tak zařídit nějakou nóbl terapii v autoškole? Kde by tě zkusili zaléčit a pak bys pochopil, že ta „kráva“ před tebou, pro kterou vybíráš ze svého slovníku ta nejexkluzivnější slova, nestojí blbě, ale na rozdíl od tebe vytváří záchrannou uličku (protože ona je hasička a ví, jak je to důležité). A že povolené rychlosti (byť asi každý z nás občas lehce překročí) jsou od toho, aby se alespoň nějak dodržovaly, a ne se hrálo divadýlko pouze v místech s radarem, kde si městská pokladna celkem oprávněně namastila kapsu a řidiči už pochopili, že si raději peníze utratí za pořádné kafčo na benzince a novou náplň do vapa, než za úhradu už xté pokuty v měsíci a případnou ztrátu bodového konta.
Pánové a dámy, děkuji za to, že mi občas zvednete na cestách tlak. Fakt ho mám permanentně extrémně nízký a zvýšený tlak mě vrací alespoň na chvilku ke komfortnějšímu žití. Děkuji za to, že mě donutíte zamyslet se – předcházím tím Alzheimerově chorobě v budoucnu. Ale není to potřeba. Pokud mi chcete nějak pomoci, zkuste být na cestách králi a královnami. Rozvážnými, klidnými a moudrými. Na egomaniaky už se na cestách nehraje. Je už to taková old school. A hlavně: Jezděte bezpečně!
Na závěr něco rýmovacího pro nás řidiče:
Milý pane řidiči,
drž pevně v rukou páku řadící.
Bedlivý buď na cestách i na jejich objížďkách,
myšlenky měj v provozu, a ne v hvězdných výškách.
Chci ti říct, že největší je pro mě cenností,
když kývnutím si poděkujeme při dáni si přednosti.
Milá paní řidičko,
vím, že máš velké srdíčko,
nezlob se však na toho remcala,
kterého jsi právem pěkně naštvala,
když jsi špatně zaparkovala,
před vjezd do jeho domu své malé růžové autíčko.
