Článek
Byl to jeden z dalších ponurých dní letošní zimy. Nečekala od něj něco extra, přesto se snažila na každém dni najít alespoň kousek hezkého, pozitivního, něco, pro co stojí žít. Tomáš seděl v obývacím pokoji na gauči, v pozadí měl puštěný v televizi přenos sportovního olympijského klání a ona k němu přisedla, v puse přežvykující její oblíbené jahodové pendreky. Psychohygiena, na níž lpěla kvůli své psychicky náročné práci, byla u ní vždy doplněna něčím obsahující cukr. Uměla si to vždy odůvodnit a když ne, chtě nechtě pak musela zapnout běhací pás umístěný v rohu obýváku. „Příjem, výdej, kalorický deficit“ mumlala si zapínajíce pás ve dnech, kdy té cukrové podpory bylo přece jen více.
„Zase máš bolesti?“ vyčetla z útrpného výrazu Tomášova obličeje. Už roky u Tomáše nemohli přijít na to, co mu způsobuje bolesti v obličejové části. Poslední měsíce to však nebyly občasné ataky, jak k tomu bylo v minulosti, ale bylo to denně. Tomáš se kvůli ní snažil, aby nic nepoznala a aby to nějak nenarušovalo jejich aktivní život, který měla tak ráda. Oba se však shodli na tom, že si ty bolesti často způsobuje sám. Tím, jak neakceptuje bezbolestný stav svého těla a myšlenkami na to, zda bolest přijde nebo ne a zase jej pro další den ochromí, si bolest velmi často přivede sám. Věděl to. Věděla to. Neuměl to pojmout jinak. Nechtěl vyhledat odbornou pomoc. Neuměla mu pomoci.
Zkoušela odpoutat jeho pozornost pro něj plytkým tlacháním o problémech její kolegyně v práci a o stěžující si matce na lenost jejího manžela, Lindina otce. „Mami, vždyť už je takový roky. Chápu, že si chceš postěžovat, ale stejně. Nic s ním neuděláš a jen se rozčiluješ. Přečti si raději tu knížku, co jsem ti minulý týden přinesla. Zapal si k tomu svíčku, uvař kávu a taťku stejně nezměníš. Možná by se ti stýskalo po tom, že by sis na něj nemohla postěžovat“ uklidňovala ji nejedenkrát Linda.
Tomáš přikyvoval, aby viděla, že ji poslouchá, myšlenkami byl však jinde. Podívala se na něj tak, jak si myslela, že je přirozená, hezká a milá. Vždy z legrace dělal „úlekový obličej“ , aby jí naznačil, že se jí lekl. Dnes si tuto svou typickou „blbinku“, která ji vždy dokázala rozčílit, odpustil. Možná by byla raději za pubertální blbinku, která jí k víc jak padesátiletému muži už neseděla, kdyby věděla, co jí sdělí v nadcházející větě.
„Víš, promiň. Teď jsi pro mě druhořadá“ snažil se ze sebe vysoukat. „Jak to jako myslíš?“ zareagovala nechápavě Linda. „Víš, já tě miluju, ale…“ pokračoval. „Ale, dokud mě to bude bolet, tak prostě nechci myslet na nic jiného, tak prostě musíš být nějak v pozadí. Chápeš mě, ne?“ dodal Tomáš. Zalapala po dechu. Hlavou jí projela slova o dobrém i zlém a o zdraví i nemoci. Byť se tato slova vztahovala spíše k manželství a Tomáš si ji odmítal vzít, protože v tom papíru, jak manželství často říkal, nevidí žádný smysl. „A milujeme se přece i tak, co by to změnilo?“ dodával často k diskuzi na téma manželství. „Samozřejmě to chápu. Vím, jak tě to trápí. I když si myslím, že kdybys přenesl myšlenky od svého neustálého pozorování a zaměřil se třeba právě na nás, na ty naše společné chvilky, že by ti to pomohlo. Ale chápu“ dodala empaticky a se silně krvácejícím srdcem a duší po této čerstvé a docela hluboké ráně, kterou do jejího nitra přenesl sluch mu dala pusu na čelo. „Koukneme na ten nový český film, ne?“ byla poslední slova, která řekla před vyhledáním filmu, na kterého četla dobré recenze a který právě okupoval top desítku filmů na Netflixu.
Kolik bolesti unese tělo? A kolik bolesti unese duše? A pomáhá zde zázrak lásky?
„Miracle of love“
Nechal ji v samotě v loži partnerském,
se slovy, že chápat musí, že druhořadá je,
že bolest fyzická jej přemáhá
a lásce prostor nedává.
Vždyť věděla, že těžké chvíle přišly,
nemuselo to být udoláno slovy, které z něj vyšly,
o tom, že teď musí být ta co chápe,
že to, že chce být milována mužem života svého z denního pořádku mizí
a odteď budeš ji cizí?
Možná jednou se bude proklínat,
když opodál již bude stát,
jak moc by jí teď chtěl říct, že ji má rád,
však tenkrát odmítl ji milovat.
Věděl, jak moc potřebuje být milována,
jak ráda a hrdě by nosila jeho příjmení,
propásl všechny možnosti lásky, která jim mohla být dána,
se slovy o nedůležitosti partnerského papírového stvrzení.
Ublížil jí ten, kterého za přítele měla,
bolest duše hraničící s tím, co je fyzické,
ublížil jí ten, od kterého milé slovo vždy slyšela,
nedůležitostí toho, co pro ni je magické.
Zůstat dál a popřít jedinečnost života jednoho,
čekat v povzdálí a sbírat drobky přinášející lepší dny bez bolesti jeho,
kam dohnal ji a teď by rád vinil,
když lásku svou za „plátíčko“ léků směnil.
Kolik bolesti unese tělo?
A je to nějak měřitelné?
Kolik bolesti unese duše?
A je to vůbec stejné?
Ve jménu lásky sťaty byly hlavy,
minulé plyne do současné,
ve jménu lásky v minulosti i tady,
kříž svůj nesou, a ne pouze dočasně.
Když věříš v zázrak lásky, co má zničit vše nehezké a zlé,
když „miracle of love“ v uších ti pořád zní,
víš jen, jak moc je to od něj dětinské či zbabělé,
když víš, že přednost bolesti těla svého dává před ní.
