Článek
Měl to být pohodový pátek. A taky vlastně celkem byl. „Páteček, páťulínek, paťulíneček“ prozpěvoval si ještě v polospánku v koupelně Ivanin přítel Petr. Ivana ty jeho zdrobněliny typu „paťulíneček“ přímo nesnášela, ale nijak to nekomentovala. Jednak byl Petr tou svou dětskou radostí z pátku a nadcházejícího víkendu, byť mu táhlo na šedesát, docela roztomilý, jednak se taky těšila po páteční směně na společný klidný víkend. Tento víkend neměli v plánu žádnou ze společenských akcí sezóny, míněno tím plesy místních spolků a organizací, na které oba rádi chodili. Nečekalo je žádné zkrášlování a oblékání do společenských rób a následné vzpamatovávání se po probdělé noci, byť alkoholu a dlouhému ponocování ani jeden z nich příliš neholdoval. V jejich věku již protančená noc a z toho plynoucí nevyspání chtělo určitou delší regeneraci, která zasáhla do zbylých dní a hodin víkendu. Tento víkend je nic podobného nečekalo, jen pohodová rodinná atmosféra, dobrý film v kině a procházky dekorované dalšími záchvěvy paní zimy v podobě drobné místní sněhové kalamitky. Letos je zima dlouhá a byť je Ivana milovnicí zimy, sněhu, zimních sportů i radovánek, letos toho i na ni bylo moc. „Prý globální oteplování. Letos jsem škrábala a „odsněžovala“ auto tolikrát, jako snad nikdy za svůj motoristický život“ líčila ráno kolegovi, když přišla v mínus dvanácti stupních už v několikátém mrazivém ránu do práce a postávala u kávovaru mezitím připravujícího její ranní kávový životabudič.
Pracovní část pátečku, páťulínečku nebyla taková, jakou si Ivana původně představovala. Nějak se vše zvrtlo a místo pohodového dojezdu všech splněných povinností celého týdne byla jedna mimořádka za druhou. No to je tak, když se pracuje s lidmi. Lidský faktor není zárukou pro přesnou statistiku a další „metodické výpočty“ typu „vše se tento týden dodělalo, udělá se běžný standard a měl by být v pátek docela klid“. Nebyl. Ovšem radost z dobře odvedené práce a touha přesunout se z intenzivního pracovního pátku do křesla v zimní zahradě, kde se bude Ivana oddávat čtení svého oblíbeného autora a usrkávání černé kávy, byla silnější než všechna páteční negativa.
„Tak v pondělí ahoj. A hezký víkend“ zavolala a přitom mávla na kolegu Marka, když se s ním loučila na přechodu pro chodce na rušné silnici okresního města, do kterého dojížděla za prací. Rychle spěchala k autu, které bylo po celodenním sněžení potřeba „odsněžit“, jak ráda říkala dohadujíce se přitom s kolegy o tom, zda se sníh „odhrnuje“ nebo „uhrnuje“. Ivana zastávala názor, že i její „uhrnování sněhu“ má svůj význam a je tedy v pořádku, byť s ní pedagogičtí odborníci, rádoby lingvisté, laškovali na téma odhrnování a uhrnování. Ivana sníh uhrnuje a tečka😊. „Pak by mohlo být i třeba shrnování sněhu“ nenechala se odbýt Ivana v diskuzi se svými kolegy.
„Ahoj lásko. Pusu svému miláčkovi“ naklonila se a políbila Petra sledujícího aktuální přenos biatlonu letošní olympiády. „Jsi naprosto úžasný“ rozplývala se nad připravenou kávou a jejím oblíbeným zákuskem z místní cukrárny. Jala se vybalovat drobnější páteční nákup, pro který se po cestě domů stavila v místním marketu, a přitom vdechovala vůni kávy rozlévající se celou místností. „Ten malý prohřešek si dnes zasloužím“ v duchu si zdůvodňovala, těšíce se na svůj oblíbený zákusek, porušení svého postního nastavení. V loňském roce se v postní době před Velikonocemi odhodlala k silnému fyzickému půstu, který měl pomoci i jejímu duchovnímu nastavení. Zhubla díky tomu 12 kilo, které v průběhu roku samozřejmě stihla částečně dobrat (no jo během roku byly ty letní grilovačky, podzimní dohánění návštěv, které se přes léto nestihly a pochopitelně Vánoce). Letos si své duchovní nastavení chtěla půstem, byť ne tak přísným, opětovně zpestřit. Ale po pravdě v duchu rčení „každý den není posvícení“ není posvícení ani každý rok, a tak jí to její dietaření letos nějak nešlo. Ani racionálně, ani duchovně. „Vždyť on je ten zákusek malý a celý se tváří postně“ s úsměvem si přetvářela své nastavené postní stravovací hranice.
Otevřela Facebook a projížděla nově přidané příspěvky svých přátel. Vánoce, letní dovolené, narozeniny, plesové a sněhové fotky patřily k nejčastěji přidávané jejími přáteli na sociálních sítích. A tak i dnes zahlcovaly Facebook fotky zasněžených ranních chvílí, dopoledních radovánek matek na mateřské s dětmi ve sněhu či odpoledních procházek po okolí od těch, co měli tradiční páteční home office.
Kuba. Vyjádření vděku za dokončení rigorózního řízení a získání titulu PhDr. „Jsi skvělý. Moc, moc, moc gratuluji“ přidala komentář doplněný srdíčkem ke třem zveřejněným fotkám. „Je fakt dobrý a už mě předběhl“ s úsměvem si pomyslela Ivana, která taky toužila po malém doktorátu, jak se titulu PhDr. taky říká. Mateřské i pracovní povinnosti se moc s tímto jejím snem zatím pár let neslučovaly. „Jednou to ale taky dokážu. Není pořád pozdě“ zasnila se a po celý zbytek odpoledne si užívala Kubův úspěch. Měla z něj radost. V občasných epizodách dlouhých let jeho studia mu byla nápomocná jako poradce nebo motivační činitel, jak jí občas říkával. Byť se poslední roky neviděli, stále věděli, že tu pro sebe někde v prostoru jsou. Ten pocit je pro ni důležitý. Přestože někoho, pro sebe nebo část svého života hodně důležitého, nevídá, ví, že tady je. Kdykoli, pro cokoli. A ona taky pro něj. Jeho fotky, jeho úspěch i jeho cesta ji v tom pátečním odpoledni silně motivovaly. A potřebovala to možná právě dnes vidět. Vždy nastoupí na část své cesty, odhodlá se a pak to zase vzdá. Nedostatek času. Nedostatek energie. „Nesnáším výmluvy na čas“ často říkávala, když byla nucena vypustit ze svých úst, že nemá čas. Ale byla to pravda. Čas je to nejcennější, co máme. Čas tak rychle plyne. A pokud je někdo tak aktivní a plný ideálů a plánů a pořád něco hledá a nedokáže být chvíli v klidu, jak to má Ivana, tak má času prostě nedostatek. I když. Vhodným uspořádáním a naučením se říkat „NE“, což bylo pro Ivanu sci-fi by se složka jejího volného času krásně rozšířila.
Neodpoutajíce se od myšlenek na Kubův studijní úspěch projížděla další z několika málo nových příspěvků na sociálních sítích. Její sedmdesátiletá kartářka sdílela fotografie svého muže a sebe ve srovnání dnes a před 15ti lety. Nemá ve zvyku komentovat. Dnes už se jen lajkuje, komentáře nejsou běžné jako to bylo na začátku, když si sociální sítě zakládala. To si všichni všechno komentovali. Celkem zbytečně. „Dnes ten lajk docela stačí“ říkala si s díky za chybějící komentáře, na které nebylo nutné často nuceně odpovídat. „Jaruško, je to šílené, že není mezi fotkami vidět po patnácti letech žádný rozdíl. Vaše dobrá duše a láska k partnerovi i k lidem je zárukou věčného mládí“ přidala se k dalším dvěma komentářům Ivana pod příspěvek. Nerada někomu pochlebovala jen tak, nebo že se to pouze tak nějak slušelo. Dávala na své pocity a když něco cítila a věděla, že tím může udělat i druhému radost, tak výjimečně ten komentář napsala. Nevyjadřovala se k politice, neměla již ráda toxi diskuze a drama situace. Pocitově dnes chtěla svou čarodějku kartářku okomentovat. Současně se jí dostala kartářka Jaruška dalším momentem dnešního dne společně s Kubou. I ona Ivanu motivovala, byla jí výzvou i cílem, nad kterým se v ten „páteček, páťulíneček“ zamyslela. Motivovala jí v té své srdečnosti, k lásce k druhým lidem i k tomu obyčejnému každodennímu partnerskému štěstí plynoucího z maličkosti. Třeba z té společně vypité kávy, partnerského pohlazení nebo spiklenecky zamilovaného mrknutí, jaké na Ivanu Petr vždy házel, když se na něj jen tak dlouze, třeba uprostřed čtení knihy, podívala.
Ivana si v duchu pomyslela. „Měli bychom být skutečně vděčni za kohokoli, kdo je nám vzorem, výzvou. Kdo nás motivuje, kdo nás jen tím, že je, že se na nás usměje (nebo klidně i zamračí) vrátí zpět na naši cestu a k našemu cíli, na který jsme třeba jen pod tlakem okolností každého dne zapomněli. K tomu cíli, k naší cestě nás může navést člověk svým slovem, svým úsměvem nebo naopak svým naštváním. Motivovat či pouze zastavit se a zamyslet nás může také fotka, úspěch blízkého i vzdáleného, slova písně nebo …“ A nejsou to jen fráze. Vstala ze svého křesla v „zimní zahradě“, jak svému slunečnému prosklenému koutku v bytě ráda říkala a políbila Petra. On je totiž taky její výzva, její vzor a její motivace k tomu zvládnout i to často nezvladatelné nebo do čeho se prostě jen tak nechce. Je také možností, jak díky společnému souznění a vnímání krásy obyčejných každodenních chvilek dospěje později se ukazujícím vráskám.:-)
