Článek
Je mi 38 a dnes jsem přišla o zbytek svých zubů. Bolest (nejen fyzickou), vztek a beznaděj jsem nechala již dopoledne za sebou. „Proč zrovna já?“ ptala jsem se mezi slzami ronícími se po příchodu domů od zubaře po docela drastickém (ale jinak to nešlo) vytrhnutí pěti zubů. „A proč zrovna on/ona?“ mihlo se mi hned hlavou při vzpomínce na své známé i neznámé, co zažívají větší zdravotní problémy než já. „Nejsem trošku sobecká?“ pomyslela jsem si. Možná jsem si chtěla odůvodnit to, proč bych se tím neměla tolik zabývat a měla bych na svou bolest a ztrátu pohlédnout přece jen z jiného úhlu pohledu.
Pro hezkou, relativně mladou ženu, je ztráta zubů něčím nepředstavitelným. V každé reality show, které jsou dnes tak populární, jsem koukala na zuby všech zúčastněných. Kdekoli jsem přišla, pozorovala jsem všem zuby. Prostě jsem se potřebovala se svou sebemrskačskou povahou ujistit v tom, že všichni (a to opravdu všichni, i moje osmdesátiletá babička) jsou na tom se svými zuby lépe než já.
Nepřišla jsem o své zuby z důvodu zanedbání ústní hygieny, užíváním alkoholu či drog. Mé zuby utrpěly kortikoidní léčbou v dětství. Lze se jen domnívat, zda kortikoidy byly jedinou volbou léčby mé nemoci v čerstvé postkomunistické době, nebo to prostě jinak nešlo. Odnesly to tenkrát zuby a jejich sklovina. Po letech přišly děti. Tři krásné princezny, tři dnes pubertální holky. Poslední z nich, benjamínek, mě „stál“ šest zubů. A klidně bych pro něj obětovala i zubů osm.
Dnes přišlo neodvratné. To, čeho jsem se roky obávala a na co jsme se s mou zubní lékařkou připravovaly. Ano, medicína je někde jinde. Dají se udělat zuby nové. Ale za cenu nového automobilu v puse? Bolí vše. Duše, tělo, peněženka, princip. Přemýšlení nad dočasným řešením, vytahovací protézou či pro mě zatím nedostupnými implantáty. Bud´ zajistím pořádně děti, nebo budu mít pořádné zuby „na pevno“. Co myslíte? Čemu dá matka vždy přednost?
„Vezmi si volno, nechoď tak do práce“ ozval se přítel. Šišlám, jsem bolavá, neumím jíst, ale do práce půjdu. Do práce, kde téměř celou pracovní dobu komunikuji, kde jsem výhradně v pánském kolektivu. Utrpí mé ženství, má duše a má potřeba se líbit. Je to snad přirozené, ne? Každá žena se ráda líbí a každá chceme mít svůj obraz co nejdokonalejší. Obvykle.
Už nebudou lichotky, ale možná jen posměšky. Ale půjdu mezi lidi. Ne kvůli sobě nebo neochotě čerpat dovolenou. Ale půjdu tam jako demonstrace toho, že „nemám jen zuby“. Brzy budou, snad. Dočasné, pak jednou třeba lepší.
Jako žena trpím, ale v mém okolí i ve zprávách prezentovaných v médiích a na sítích je spousta mladých lidí, kteří umírají, kterým byla diagnostikována rakovina či jiné závažné nemoci. Já nemám jen zuby. Jsem zdravá, jsem živá, mám sice nemoc, která mi zuby vzala, ale která mě zatím nijak více neohrožuje. Mám krásné zdravé děti, které mi zuby také vzaly, ale za něž ty zuby stojí. A je mi jedno, zda tím utrpí lidsky pomíjivá krása, moje ego, sebevědomí či duše. Ano, bolí to. Nebudu lhát. Ale hodnoty mám i přesto někde jinde. A kdykoli si vybavím ženy, které přišly o prso, muže, kteří přišli o končetinu, kamarádku s vážnou nemocí na invalidním vozíku či truchlící děti po ztrátě svého rodiče stejně starého jako jsem já, tak hrdě vstoupím před ostatní, šišlající a bez zubů. Protože moje chybějící zuby, jeho pleška na hlavě či odstávající „vršky uší“ jsou malé věci. Byť mi při tomto konstatování zazní věta, která mě vedla k zamyšlení na psychoterapeutickém výcviku, a to, že „nelze říci o někom, že jeho problém je menší, byť se nám tak jeví“. Jako příklad lze uvést, že někoho rozpláče rozbitý hrníček, který je v kontextu lidského neštěstí, vážné tragédie či smrtelné nemoci dalo by se říct směšný, ale pro tohoto člověka je to skutečně velkou ztrátou, nad kterou dokáže smutnit i několik dní. Třeba to však byl hrníček po milované babičce a žádný jiný hrníček tuto roli již nezastane.
Každý máme svůj kříž. A já nemám své zuby. Ale namísto bolesti, která se mi v souvislosti s jejich ztrátou pochopitelně jako každé mladé ženě „vyrojila“, jsem se chytla toho, že to bolavé přetavím ve svou sílu a v to, že klidně šišlavá a bez zubů nebudu sedět doma, ale vejdu mezi ostatní do každodenního života svého. Ať se mi smějí, ať mě kritizují, pomlouvají, hejtují: „Krásná žena? To určitě. Podívej se na ty její zuby. Teda už nezuby.“ Nebudu lhát, že to nebolí, ale byla jsem na to připravovaná roky. Moje bolest je však o to menší, když si vzpomenu na všechny ty, na které ostatní zapomínají, když řeší malichernosti ve svém životě a kteří by dali cokoli za to, kdyby jejich problémem bylo „jen nemít zuby“.
P.S. 1: Nemám zuby, ale mám nařízenou léčbu zmrzlinou. Alespoň ty první dny😊.
P.S. 2: Do práce jsem šla, předstoupila před kolegy, začala běžně komunikovat, extrémně šišlat a s pláčem jsem utekla. Přesto jsem po několika minutách a potoku slz sebrala sílu, vrátila se do kanceláře, roztrhala předepsanou „dovolenku“ a šla šišlat dál. Za všechny, co jsou na tom hůř a jako zrcadlo těm, kteří posuzují lidi jen podle vzhledu a celkové atraktivity. Jsem atraktivní, ale také bezzubá, šišlající a milující lidi, ať už jsou jacíkoli. A byť to možná nikdo nebere a je to malý čin jednoho malého člověka (jsem skutečně malá😊), tak díky ztrátě zubů mám možnost zabojovat a zademonstrovat si za ty, co mají skutečný vážný zdravotní problém, skutečnou bolest duše, co mají na tomto světě už jen pár měsíců nebo dní, za ty, co jsou upoutaní k posteli a za ty, co by dali cokoli, kdyby „neměli jen zuby“.
