Článek
Čechů, kteří mají v patách exekutora, je tolik, že se tomu jen velmi těžko dá uvěřit. Konkrétně se jedná o více jak 600 tisíc lidí, kteří dohromady mají více jak 3,5 milionu exekucí. Do exekuce lze spadnout jak drobnou hloupostí, tak i naprostou ignorací úplně všeho. Někteří lidé, především ti, kteří se do svízelné situace dostali jedinkrát a nějakou nešťastnou shodou náhod, svoji situaci aktivně řeší. S exekutory jednají, dluhy splácejí, popřípadě řeší oddlužení. Takoví lidé většinou normálně chodí do práce a ze mzdy je jim pravidelně strhávána určitá část, která jde na splácení jejich dluhů. Tato část dlužníků obvykle ví, proč něco splácí. Obvykle ví, co udělali špatně a příště to udělají prostě jinak, lépe.
Potom ale existuje druhá, velmi početná, skupina dlužníků, která exekuce vnímá jako běžnou součást života. Jako něco, co má každý. Od patnácti let přece exekuce naskakují každému a je to stejně samozřejmé, jako že si v patnácti vyzvedneme občanský průkaz. Takoví lidé obvykle žijí v sociálních bublinách, kde tento status skutečně naprosto běžný je, a naopak se vymyká ten, kdo exekuce nemá. Oni vlastně ani pořádně netuší, co to taková exekuce je, protože jim vlastně exekučně nikdy nic zabaveno nebylo. Obvykle žijí v pronajatém bytě, často dokonce v některé z vyloučených lokalit. Žádný majetek tito lidé nemají a ani nikdy neměli, proto jim nebylo a není co zabavovat. A pokud náhodou majetek někdy měli, tak o něj již dávno přišli a dodnes v hospodě svým přátelům, taktéž ověnčených řadou exekucí, vyprávějí, jak jim ten neřád exekutor všechno tehdy vzal.
Soužití s exekucemi
Lidé s více exekucemi obvykle vůbec neřeší to, co běžní lidé řeší denodenně. Vůbec je nezajímá, že do MHD nebo do vlaku potřebují jízdenku. Neřeší, že by měli splácet, co si vypůjčili a pokud někde způsobí jakoukoliv škodu, je jim to také úplně fuk. Nemají zafixovanou ani elementární zodpovědnost, protože cokoliv, co vyvedou, vyústí vždy jen v další exekuci. A exekuce znamená jen občas papír ve schránce, který se výborně hodí například k rozdělání ohně.
Srážky ze mzdy obvykle nepřipadají v úvahu, protože žádnou oficiální mzdu takový člověk většinou nemá a ani neuvažuje o tom, že by ji kdy měl. Exekuce, kterou bere jako součást života, jej prostě a jednoduše předurčila k práci na černo. Nikomu to ale nevadí, protože šedá zóna je pro tyto lidi daleko čitelnější a srozumitelnější. Co odpracují, to dostanou ihned na ruku. Žádné odvody, žádné starosti. Je to jasné a jednoduché jak facka.
Lidé, kteří prožijí život s exekucemi nutně ani nemusí být špatnými lidmi. Jen absolutně nepochopili, jak systém funguje
Život takových lidí je velmi jednoduchý, stejně jako oni sami. Neřeší vůbec nic. Teď se nebavíme o chronických pobíračích všech možných i nemožných dávek, ale o lidech, kteří skutečně pracují, ale ne tak jako většina ostatních. Pracují naprosto mimo systém. Nic nevlastní, nic jim nejde sebrat. Výplata je na černo, takže exekutor plní pouze roli jakéhosi imaginárního inventáře, který má přece každý, ale který je naprosto neškodný, takže z něj není třeba mít strach. Počet exekucí je vlastně jen určité skóre, které časem stejně už nikdo nepočítá.
Nečinnost není řešení
Dokud bude zákon k lidem, kteří přítomnost exekucí přijali jako normální součást života, stále takto mírný, bude tímto způsobem v poklidu dále a bez jakékoliv finanční zodpovědnosti žít obrovská spousta lidí. Ke změně by došlo tehdy, když by i takoví lidé byli hnáni k zodpovědnosti, a pakliže na úhradu svých průšvihů nemají peníze, následovalo by odnětí svobody. To by zřejmě i tuto skupinu přimělo k tomu, aby pouvažovali o tom, že i jejich činy s sebou nesou následky. Následky, které se přímo a silně dotknou přímo jich samotných. Do té doby ale bohužel, alespoň z jejich úhlu pohledu, nemají jediný důvod na svém životním stylu cokoliv měnit.
Zdroje:
