Článek
Když se mě někdo zeptal na jméno, odpověděla jsem bez zaváhání: „Eva Novotná.“
Bylo to přirozené, automatické.
Jenže ve skutečnosti jsem se tak nejmenovala.
A nevěděla jsem to.
Až do dne, kdy jsem potřebovala vystavit nový cestovní pas.
Začalo to naprosto banálně.
Stará občanka mi propadla, přišel čas na nový doklad. Došla jsem na úřad, podala žádost, vyplnila formulář. Všechno šlo hladce…
Až na to, že za dva týdny mi přišel dopis. Úřední, strohý.
„Vaše údaje nesouhlasí s registrem obyvatel. Dostavte se osobně.“
Nejdřív jsem si myslela, že jde o chybu systému. Nějaký přepis, administrativní hloupost. Ale když jsem přišla na úřad, úřednice přede mnou otevřela složku a řekla:
„Podle centrální evidence jste Zdeňka Hlavatá. Narozená o dva měsíce dřív.“
Nejdřív jsem se zasmála.
„To asi těžko,“ řekla jsem. „To nejsem já.“
Jenže pak vytáhla rodný list.
A v něm byla moje matka. Stejné rodné číslo.
Ale jiné jméno. Jiné datum narození.
A u kolonky „změna identity“ – nic.
Následovalo několik měsíců zmatků.
Kontaktovala jsem archiv školy, kde jsem kdysi studovala. Vysvětlili mi, že moje přihláška do první třídy byla pod jménem Eva Novotná – ale rodný list nikdy nepředkládali.
U zápisu tehdy rozhodovalo „čestné prohlášení matky“.
A ta uvedla jméno, které nebylo oficiálně moje.
Máma už dávno nežila. A tak jsem začala pátrat.
Nakonec jsem objevila její dopis, uložený mezi starými dokumenty.
Napsala ho pár měsíců před svou smrtí. A v něm stálo:
„Tehdy jsem se bála. Tvůj otec nás opustil, nechtěla jsem, aby tě mohl najít. Požádala jsem známou na úřadě, a změnily jsme ti jméno. Neoficiálně. Prostě jsme tě zapsaly jinak. Věděla jsem, že to jednou vyjde najevo. Ale do té doby jsem chtěla, aby ses cítila v bezpečí.“
Celý život jsem žila jako Eva. Šla jsem na střední, pak na vysokou. Práce, manželství, dítě. Všechno na jméno, které nikdy nebylo moje.
Dnes už vím, že zákonně jsem byla Zdeňka.
Musela jsem projít celým procesem zpětné legalizace, dodatečně žádat o změnu jména – tentokrát už oficiálně.
Ale ta největší změna se odehrála ve mně.
Dlouho jsem měla vztek. Na matku, na systém, na to, že jsem žila v iluzi. Ale pak mi došlo, že tahle „chyba“ – nebyla chyba.
Byla to ochrana.
Nevhodná, možná nezákonná. Ale z lásky.
A že jméno je jen slovo.
To, kým jsem, určují moje rozhodnutí. Ne to, co mám napsané v rodném listě.
Dnes už jsem zase Eva Novotná. Legálně, právně, vědomě.
A když se mě někdo zeptá, kdo jsem, už neodpovídám jen jménem.
Řeknu: „Jsem žena, která se naučila, že i omyl může být začátkem.“
