Článek
Byla to stará usedlost u lesa, zchátralá, ale s duší. Měli jsme velké plány – opravy, víkendy s přáteli, možná jednou i bydlení natrvalo. Netušil jsem, že ten dům má plány i se mnou.
Všechno to začalo při opravě podlahy v jedné z ložnic. Sundávali jsme staré parkety, když jsem si všiml podivně zazděného rohu. Nešlo o sklep, jak jsem si nejdřív myslel – nebyl tam žádný schod dolů. Jen dřevěné dveře, schované za nánosem sádry a prken.
Zavolal jsem na manželku.
„Vidíš to taky?“
Přikývla.
„Myslíš, že to někdo zazdil naschvál?“
„Nebo aby něco skryl.“
Ta věta mi tehdy zněla jako vtip. O den později už ne.
Dveře nešly otevřít běžně. Musel jsem použít páčidlo. Když konečně povolily, ucítil jsem zvláštní pach – prach, plíseň, a něco… zatuchlého, starého, jako inkoust a čekání.
Uvnitř byla malá místnost, asi tři na tři metry. Bez oken. Jen žárovka visící ze stropu a čtyři regály plné složek, desek, svazků, kartoték.
Nejprve mě napadlo, že jde o staré účetnictví, pozůstatek nějakého místního podniku. Ale pak jsem otevřel první složku.
Bylo v ní mé jméno. A moje rodné číslo.
Fotka z doby, kdy mi bylo osm.
Záznamy o škole. Zprávy od psychologa, o kterém jsem si myslel, že jsem ho navštívil jen jednou.
A podpisy mých rodičů. Ale ne ti, kteří mě vychovali.
V šoku jsem otevřel další složku. Byla o mojí sestře. A další – o lidech, které jsem vůbec neznal. Ale všechna jména byla propojená – stejná obec, stejné roky.
Zdálo se, že někdo sbíral informace o konkrétní skupině lidí. Dlouhodobě. Systematicky. A pečlivě.
Zavolal jsem rodičům. Nejdřív zapírali. Ale pak, po dlouhém tichu, mi táta řekl:
„Ten dům patřil tvému biologickému dědovi. Nechtěli jsme, abys to věděl. On… měl problémy. Obsesivně sledoval lidi, sbíral informace, zapisoval si všechno. Tvou matku – tu biologickou – donutil k adopci.“
Došlo mi, že ty složky jsou celé roky staré. Ale byly živé. Psány s posedlostí.
V jedné jsem našel i dopis:
„Jednoho dne to někdo pochopí. Možná až já nebudu. Ale všechno, co jsem dělal, mělo smysl. Oni mi nevěřili. Ale já viděl, co se děje. A musel jsem to zaznamenat.“
Seděl jsem tam dlouho. V místnosti bez oken. Obklopen fakty o sobě, která jsem netušil, že někde existují. A která možná neměla nikdy být objevena.
Dnes jsou ty složky uloženy v archivu. Policie mi řekla, že to nebylo nelegální, jen „podivně pečlivé sledování.“
Ale já vím, že ten dům mě zavolal zpátky z nějakého důvodu.
A že když otevřeš dveře, které někdo schválně zavřel – nemůžeš čekat, že uvidíš jen prach.
