Článek
Uměl povzbudit, pochválit, podržet mě ve chvílích, kdy šlo „jen“ o stres, únavu nebo pochybnosti, které se daly zahnat větou „to zvládneš“. Byl oporou, když to bylo přehledné, krátkodobé a bez velkých nároků.
A já byla vděčná.
Myslela jsem si, že podpora je samozřejmost. Že když přijde něco těžšího, jen se o ni víc opřu. Netušila jsem, že právě tam je hranice, kterou on nepřekročí.
Když jsem ho začala potřebovat víc, něco se změnilo.
Nešlo o drama. Nezhroutil se mi svět naráz. Spíš jsem byla unavenější. Smutnější. Méně silná. Přestala jsem být ta, která všechno zvládá s úsměvem. A najednou už nestačilo mě obejmout a říct, že to přejde.
Chtěla jsem víc než slova.
Chtěla jsem přítomnost.
Trpělivost.
Zájem, který neodejde, když je těžko.
Začal být nervózní. Bezradný. Někdy podrážděný.
„Nevím, jak ti pomoct.“
„Pořád se v tom točíš.“
„Nemůžeš už to nechat být?“
Je těžké slyšet takové věty od člověka, u kterého jste věřili, že vás unese celé — i s vašimi slabostmi.
Najednou jsem cítila, že moje bolest je pro něj nepohodlná. Že narušuje rovnováhu, na kterou byl zvyklý. Dokud jsem byla silná, motivovaná, funkční, všechno bylo v pořádku. Jakmile jsem se začala hroutit, ztratila jsem roli, ve které mě znal.
A možná i chtěl znát.
Začala jsem se hlídat. Měřit slova. Skrývat slzy. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale proto, že jsem nechtěla být „moc“. Moc smutná. Moc náročná. Moc skutečná.
A tak jsem znovu začala zvládat věci sama.
Paradoxně se pak vztah uklidnil. On měl pocit, že je zase dobře. Já jsem měla pocit, že jsem sama — jen ne fyzicky.
Uvědomila jsem si, že podpora, která funguje jen tehdy, když jste silní, není oporou. Je to komfort.
A komfort má své limity.
Ne všichni lidé umí být s bolestí. Ne proto, že by byli zlí, ale proto, že se s ní nikdy nenaučili zacházet. Jenže vztah se nepozná v lehkých dnech. Pozná se ve chvílích, kdy jeden z vás nemá sílu.
A tehdy se ukáže, jestli vás partner drží — nebo jen stojí vedle.
Neodešla jsem hned. Ale přestala jsem si lhát. Přestala jsem si plést podporu s povzbuzením a blízkost s pohodlím. Začala jsem se ptát sama sebe, co vlastně potřebuji — a jestli to můžu hledat tam, kde jsem.
Protože skutečná opora nezačíná slovy „to zvládneš“.
Začíná větou „jsem tady, i když to nezvládáš“.
