Článek
Že když nic neříkám, je mi to jedno. Že přikyvuji v duchu, i když mlčím nahlas. Pravda byla mnohem prostší a zároveň těžší přiznat: mlčela jsem, protože jsem byla unavená.
Ne unavená fyzicky. Ne tak, že bych potřebovala spát. Byla jsem unavená z vysvětlování. Z obhajování. Z nekonečných debat, které nikdy nikam nevedly.
Kdysi jsem mluvila hodně. Říkala jsem, co si myslím. Co mi vadí. Co bych chtěla jinak. Vysvětlovala jsem své postoje, pocity, rozhodnutí. Snažila jsem se být pochopená. Snažila jsem se hledat kompromis.
Ale postupně jsem zjistila, že některé rozhovory jsou předem rozhodnuté.
Když jsem něco řekla, bylo to zlehčeno. „Ty to moc řešíš.“ Když jsem nesouhlasila, byla jsem označená za citlivou. Když jsem se bránila, slyšela jsem, že přeháním. A když jsem mlčela, prý jsem souhlasila.
Byla to hra bez výhry.
Tak jsem začala šetřit energií. Nevědomky. Automaticky. Přestala jsem se zapojovat tam, kde jsem věděla, že to stejně nic nezmění. Ne proto, že by mi to bylo jedno. Právě naopak — proto, že mi to nebylo jedno až příliš.
Mlčení se stalo ochranou.
Jenže okolí si ho vyložilo jinak. Mysleli si, že jsem se přizpůsobila. Že jsem pochopila „jak to je“. Že už nemám potřebu odporovat. Nikdo se neptal, co to mlčení stojí mě.
Byla jsem unavená z role té, která musí pořád něco dokazovat. Z role té, která vysvětluje své hranice lidem, kteří je nechtějí slyšet. Z role té, která má být klidná, rozumná a chápající — i na úkor sebe.
Postupně se ve mně hromadila únava, která nebyla vidět. Únava z neviditelnosti. Z toho, že moje ticho bylo pohodlné pro ostatní, ale vyčerpávající pro mě.
Jednoho dne mi někdo řekl: „Ty jsi s tím asi v pohodě, když nic neříkáš.“ A mně došlo, jak hluboko to nepochopení sahá.
Mlčení není vždy souhlas.
Někdy je to rezignace.
Někdy ochrana.
Někdy poslední zbytek energie, který si člověk nechává pro sebe.
Uvědomila jsem si, že jsem se přizpůsobila víc, než jsem chtěla. Že jsem obětovala svůj hlas proto, aby byl klid. Ale klid, který stojí na únavě jednoho člověka, není skutečný klid.
Dnes už vím, že mám právo mlčet — ale také právo mluvit. A že pokud někdo automaticky považuje ticho za souhlas, vypovídá to víc o jeho potřebě pohodlí než o mém postoji.
Učím se znovu vybírat, kdy má smysl mluvit a kdy je mlčení skutečně moje volba, ne jen důsledek vyčerpání. Učím se říkat: „Nechci to řešit,“ místo tichého přikyvování.
Protože mlčet z únavy není slabost.
Slabost je tvářit se, že je všechno v pořádku, když už dávno není.
A já už nechci, aby si někdo pletl mé ticho se souhlasem — když je to ve skutečnosti jen prosba o prostor a klid.
