Článek
Pracovala jsem, plnila úkoly, dodržovala termíny. Na poradách jsem mluvila klidně, strukturovaně, s nadhledem. Kolegové mě brali jako někoho, na koho je spoleh. Když bylo potřeba něco dohnat, vzali to jako samozřejmost, že to zvládnu. A já jsem to zvládala. Alespoň tak to vypadalo.
V práci jsem fungovala.
Doma to bylo jiné. Jakmile jsem zavřela dveře bytu, něco se ve mně rozpadlo. Ne dramaticky. Nebyly to záchvaty pláče ani hlasité hádky. Spíš ticho. Únava, která se nedala dospat. Podrážděnost kvůli maličkostem. Prázdno, které se nedalo zaplnit ani klidem.
Dlouho jsem si to vysvětlovala jednoduše. Práce je náročná, to je normální. Každý je unavený. Říkala jsem si, že doma prostě „vypínám“. Jenže já nevypínala. Já jsem se rozpadala.
Začala jsem si všímat, že doma nemám trpělivost. Že otázky, které by mě dřív nechaly klidnou, mě teď dráždí. Že nemám energii naslouchat. Že i obyčejná rozhodnutí – co uvařit, co vyřídit, co odložit – mě vyčerpávají víc než celý pracovní den.
V práci jsem měla jasnou roli. Věděla jsem, co se ode mě čeká. Existovala struktura, pravidla, cíle. Doma jsem byla jen já. Bez scénáře. Bez pochval. Bez jasného konce úkolů. Všechno bylo otevřené, nekonečné, neviditelné.
A hlavně: doma už jsem neměla masku.
V práci jsem se soustředila. Fungovala jsem na výkon. Adrenalin, odpovědnost, očekávání ostatních mě držely pohromadě. Doma to všechno spadlo. A pod tím zůstala únava, kterou jsem si přes den nepřipouštěla. Emoce, které nebyl čas cítit. Napětí, které nemělo kam odejít.
Začala jsem být na sebe přísná. Říkala jsem si, že bych měla být vděčná. Že mám práci, zázemí, rodinu. Že není důvod cítit se takhle. A tak jsem se snažila ještě víc. Být lepší v práci. Fungovat bezchybně. Protože dokud jsem fungovala tam, nemusela jsem se ptát, proč se hroutím doma.
Jenže tělo si pamatuje. A hlava taky.
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a nedokázala se pohnout. Nebyla to lenost. Nebyla to deprese v tom dramatickém slova smyslu. Byla to vyčerpanost, která se už nedala ignorovat. Uvědomila jsem si, že celý den jsem byla „pro ostatní“. Pro tým. Pro klienty. Pro termíny. A doma už nezbylo nic.
Tehdy mi došlo, že fungování není totéž co zdraví.
Že to, že plním povinnosti, ještě neznamená, že jsem v pořádku. Že rozpad doma není selhání charakteru, ale signál. Signál, že rovnováha neexistuje. Že dávám víc, než mám. Že regenerace nepřichází.
Začala jsem o tom mluvit. Ne hned. Ne všude. Ne snadno. Ale poprvé jsem si dovolila připustit, že něco není v pořádku. Že nejsem slabá, když to nezvládám. Že není normální fungovat jen na výkon a doma se rozpadat na kusy.
Učím se rozpoznávat hranice. Ne vždy je umím dodržet, ale už je aspoň vidím. Učím se brát domov ne jako místo, kde „konečně můžu spadnout“, ale jako místo, kde bych měla být v bezpečí i sama se sebou. A to někdy znamená zpomalit. Říct ne. Nedělat všechno dokonale.
Dnes už vím, že to, jak se cítím doma, je důležitější než to, jak vypadám v práci. Protože práce mě může definovat navenek. Ale domov ukazuje, jak na tom skutečně jsem.
V práci jsem fungovala.
Doma jsem se rozpadala.
A právě doma jsem poprvé pochopila, že takhle už dál fungovat nechci.
