Článek
Všiml jsem si toho na sobě a vyděsilo mě to. Když dřív někdo řekl slovo válka, mrazilo mě v zádech. Dnes ho slyším v rádiu při ranní kávě, přečtu si ho v titulku a jen pokrčím rameny. Zvykl jsem si. A přesně tohle zvyknutí si je podle mě to nejnebezpečnější, co se nám teď děje. Protože věc, na kterou jsme si zvykli, už nám nepřipadá nemožná. A co nám nepřipadá nemožné, to se mnohem snáz stane.
Poslední roky se atmosféra změnila způsobem, který bychom si před deseti lety neuměli představit. Mluví se o výdajích na zbrojení, o tom, že se „musíme připravit“, o odolnosti, o tom, co dělat, až přijde krize. Politici, kteří ještě nedávno slibovali klid a prosperitu, dnes mluví o obraně skoro v každém projevu. A ono to možná z jejich pohledu dává smysl. Svět je nebezpečnější, než byl. Jenže mě jako obyčejného člověka, který v té případné válce nebude rozhodovat o ničem, jen v ní bude muset žít nebo umřít, na tom děsí jedna konkrétní věc. Že se ta debata vede přes naše hlavy.
Kdo do té války vlastně půjde
Protože položme si tu otázku úplně natvrdo. Kdo do té války půjde. Nepůjdou tam ti, kdo o ní mluví ve studiích a v sálech. Nepůjdou tam jejich děti. Půjdou tam naši synové. Naši vnuci. Dvacetiletí kluci, kteří dnes hrají fotbal, studují, zamilovávají se a plánují si život. Ti budou stát na hranici nebo někde v zákopu kvůli rozhodnutí, které padlo někde, kam nikdy nedohlédnou. To není detail. To je jádro celé věci. A skoro nikdo z těch, kdo o nutnosti připravit se na konflikt mluví, neřekne nahlas tuhle prostou pravdu: že platit se bude lidskými životy, a budou to životy úplně jiných lidí, než kteří o tom rozhodují.
Slabost přitahuje agresora. To je pravda, ale není to celá pravda
Hned se ozve námitka a je to vážná námitka, neberu ji na lehkou váhu. „Když se nepřipravíme, když nebudeme silní, koledujeme si o to, aby na nás někdo zaútočil. Slabost přitahuje agresora.“ A je na tom hodně pravdy. Dějiny ukazují, že národy, které nebyly schopné se bránit, dopadly špatně. Mír se nedrží sám, někdy ho drží jen to, že útok by se nevyplatil. Tomu rozumím a nejsem naivní pacifista, který si myslí, že stačí mít se rádi a zlo se rozplyne.
Ale mezi „buďme připravení se bránit“ a „smiřme se s tím, že válka je skoro jistá“ je obrovský rozdíl. A já mám pocit, že se ten rozdíl začíná stírat. Že se z přípravy na nejhorší pomalu stává očekávání nejhoršího, skoro jako by to už bylo rozhodnuto. A to je past. Společnost, která uvěří, že je válka nevyhnutelná, se k ní začne sama přibližovat. Přestane hledat všechny cesty, jak jí předejít, protože si řekne, že to stejně nemá smysl. A to je luxus, který si nikdo, kdo má doma děti, nemůže dovolit.
O zbraních slyšíme pořád. O míru skoro nic
Co mě štve nejvíc, je ta jednostrannost. Slyšíme hodně o tom, kolik musíme dát na zbraně, jak se máme připravit, proč je nepřítel nebezpečný. Slyšíme mnohem méně o tom, co se dělá pro to, aby k válce vůbec nedošlo. O jednání, o diplomacii, o hledání řešení, které nestojí lidské životy. Jako by se mlčky předpokládalo, že tahle cesta už selhala a zbyla jen ta s puškou. A já tomu odmítám věřit. Odmítám věřit, že jsme v Evropě, na kontinentu, který už dvakrát v jednom století vykrvácel, vyčerpali všechny jiné možnosti.
Nepíšu tohle proto, abych komukoli říkal, na čí straně má stát. Nemám jednoduchý recept, nikdo ho nemá, a kdo tvrdí opak, ten lže. Píšu to proto, že mám strach. Obyčejný lidský strach z toho, že se o nejvážnější věci pod sluncem, o životě a smrti spousty mladých lidí, mluví čím dál věcněji a chladněji, jako o položce v rozpočtu. A že my, obyčejní lidé, kterých se to týká nejvíc, k tomu většinou mlčíme. Buď proto, že tomu nerozumíme, nebo proto, že máme pocit, že stejně nic nezměníme.
Válka začne v hlavách dřív než ve skutečnosti
Jenže právě tady se mýlíme. Válka skoro nikdy nezačne ze dne na den. Začne tím, že si na ni lidé zvyknou v hlavách dřív, než propukne ve skutečnosti. Že ji začnou brát jako normální, jako něco, co prostě přijde. A pokud existuje něco, co my obyčejní lidé můžeme udělat, pak je to právě tohle: odmítnout si na tu myšlenku zvyknout. Pořád se ptát, jestli je opravdu nevyhnutelná, nebo jestli ji jen někdo začal brát jako hotovou věc.
Tak mi napište, jak to cítíte vy. Bojíte se, že velká válka v Evropě skutečně přijde, nebo si myslíte, že strašení je přehnané? Souhlasíte s tím, že se musíme zbrojit, abychom se ubránili, nebo se bojíte, že právě tím se k válce přibližujeme? A věříte, že o tom, jestli pošleme mladé lidi bojovat, máme jako obyčejní občané vůbec nějaké slovo? Jsem zvědavý, jestli ten neklid cítíte taky, nebo jestli jsem se jen nechal vystrašit.
