Článek
Válka skončila, ale oni zůstávali na Sibiři. Bývalí váleční zajatci už byli teoreticky svobodní. Neměli ale dopravu ani peníze na cestu domů.
Dostat je přes hranice byl úkol, který si Fridtjof Nansen vzal jako první velký humanitární projekt. Norský polárník, který přešel Grónsko a pokoušel se dojít k severnímu pólu, se narodil 10. října 1861. Dnes je to přesně 165 let. Do dějin se ale nezapsal jen na ledu. V roce 1922 dostal Nobelovu cenu míru za pomoc lidem, se kterými si nikdo jiný nevěděl rady.
Při repatriaci zajatců podle historického přehledu Mezinárodního výboru Červeného kříže vyjednával s vládami o trasách. Červený kříž s dalšími organizacemi pak zajišťoval samotnou přepravu.
Občany přestali být ze dne na den
V roce 1921 se Nansen stal prvním vysokým komisařem Společnosti národů pro uprchlíky. Zatímco zajatci potřebovali cestu domů, statisíce lidí prchajících z Ruska řešily opačný problém. Domů se vrátit nemohli nebo nechtěli a v cizině potřebovali začít znovu.
Jak připomíná UNHCR, sovětská vláda zbavila občanství lidi, kteří odešli bez povolení. Z uprchlíků se tak stali lidé bez státní příslušnosti. Ztratili ochranu státu a s ní i jakýkoli platný doklad.
Nestačilo tedy uniknout živý. Bez papírů nešlo prokázat, kdo jste, ani požádat o povolení jet dál. Třeba za prací.
Pas bez země
Řešením se stal Nansenův pas. Podle francouzského úřadu pro ochranu uprchlíků Ofpra vznikl z Nansenovy iniciativy na mezivládní konferenci v Ženevě v červenci 1922. Šlo o průkaz totožnosti a cestovní doklad, zpočátku určený ruským uprchlíkům bez státní příslušnosti. V roce 1924 se rozšířil i na Armény.
Nebyl to pas nové země. Z držitele nedělal občana státu, který ho vystavil, a neotvíral mu automaticky všechny hranice. Víza, povolení k pobytu a k práci se dál musela vyjednávat zvlášť. Popsal to v nobelovském projevu z roku 1938 Michael Hansson, tehdejší předseda Nansenova mezinárodního úřadu pro uprchlíky.
Doklad přesto umožnil něco zásadního: člověk bez státu měl mezinárodně uznávaný způsob, jak prokázat, kdo je. Podle UNHCR získalo Nansenův pas zhruba 450 tisíc Rusů a Arménů a uznávalo ho více než padesát zemí.
Kdo s ním cestoval
Mezi držiteli Nansenova pasu byla i jména, která dnes zná celý svět. Podle Atlas Obscura s ním cestovali:
- skladatel Igor Stravinskij,
- malíř Marc Chagall,
- spisovatel Vladimir Nabokov,
- balerína Anna Pavlovová.
Bez dokladu by jejich kariéry v Paříži, Berlíně nebo v Americe vypadaly úplně jinak.
Pět zlatých franků
Hanssonův projev připomíná i méně známou stránku celé věci. Dohoda z roku 1926 zavedla za vystavení nebo obnovení pasu poplatek pět zlatých franků. V zemích, které systém přijaly, výtěžek financoval pomoc uprchlíkům. Hansson zdůraznil, že velkou část nákladů humanitární práce Nansenova úřadu tak nesli sami uprchlíci.
Nansen tedy nebyl osamělým zachráncem. Potřeboval vlády, úředníky a spolupracující organizace. Lidé, kterým pomoc sloužila, ji navíc sami spolufinancovali.
Jeho jméno žije dál: UNHCR každoročně uděluje Nansenovu cenu za pomoc uprchlíkům.
Zajatcům pomáhal vrátit se domů. Lidem, kteří se vrátit nemohli, pomáhal odejít dál.
