Článek
Matthias Kiep se v osmnácti dostal na západoněmeckou ambasádu v Praze. Když konečně přišlo povolení odjet na Západ, čekala ho cesta přes NDR, ze které právě utekl.
Dnes, 30. září, uplynulo 37 let od večera, kdy ministr Hans-Dietrich Genscher oznámil lidem na ambasádě, že mohou vycestovat. Jeho slova přehlušil jásot. Jenže mezi zprávou z balkonu a příjezdem do bezpečí ještě ležela cesta vlakem.
Otci o odchodu neřekl. Ten ho pak uviděl v televizi
Kiep v rozhovoru pro Radio Prague International vzpomínal na omezené možnosti studia a volby povolání. Do Prahy vyrazil s osmnáctiletou přítelkyní.
Tři starší bratři o záměru věděli a podle jeho vzpomínky ho podpořili. Otci odchod neoznámil; ten syna později poznal v televizních záběrech z Prahy.
Na ambasádu dorazil 28. září. Zůstal tam dva dny. Jiní čekali mnohem déle.
Za plotem už docházelo místo
Zahrada Lobkovického paláce se plnila stany. Tehdejší velvyslanec Hermann Huber ve svých vzpomínkách popisuje rozbahněný terén, chladnější noci a stále delší fronty před toaletami. V budově lidé spali i na schodech.
Nebyla to jen nepohodlná noc pod stanem. Politický archiv německého ministerstva zahraničí zveřejnil rozbor naléhavé zprávy z 29. září 1989. Německý červený kříž upozorňoval na nedostatek vody, nevyhovující hygienu a první případy horečnatých průjmů. Další toalety už nebylo kam umístit.
Vyjednavači tedy neřešili pouze to, kdo komu politicky ustoupí. Na přeplněném pozemku čekaly také děti a zdravotní situace se zhoršovala.
Povolení odjet mělo podmínku
Po jednáních přišla dohoda: uprchlíci odjedou zvláštními vlaky do západního Německa, ale přes území NDR. Jak vysvětluje německá Spolková centrála pro politické vzdělávání, východoněmecké vedení trvalo na návratu přes vlastní území kvůli zachování státní suverenity.
Pro diplomaty kompromis. Pro cestující znovu země, ze které odešli.
Kiep v rozhovoru popisoval strach, že by do vlaků mohla zasáhnout Stasi nebo vedení NDR. Podstatné pro něj bylo ujištění, že s uprchlíky pojedou pracovníci ambasády a západoněmeckého ministerstva zahraničí. Huberovy vzpomínky takový doprovod potvrzují.
Ten rozdíl je důležitý. Nestačilo oznámit, že vlak má cílovou stanici na Západě. Bylo potřeba dodat lidem důvod věřit, že tam skutečně dojedou.
Co přišlo po příjezdu
Dohodu lze právem ocenit: umožnila lidem odjet. Z toho ale neplyne, že se měli přestat bát už při prvním potlesku pod balkonem. Kiepova vzpomínka ukazuje, proč k úlevě patřila i nedůvěra.
Kiep si později s bratry doplnil maturitu a vystudoval vysokou školu. Tenhle konec je mi bližší než další slavnostní projev. Mohl si konečně vybrat, co bude v životě dělat.
