Článek
Někdy je realita krutější než jakýkoli román. A v případě Simony Monyové platí ta věta dvojnásob. Žena, která prodala statisíce knih o tom, jak poznat toxický vztah a jak z něj utéct, nakonec sama zemřela rukou muže, kterého milovala.
Blíží se patnáct let od onoho srpnového dne roku 2011, kdy byla nalezena mrtvá ve svém domě. Bylo jí čtyřiačtyřicet let. Její manžel Boris Ingr byl za její vraždu odsouzen k dlouholetému trestu. A česká literatura přišla o jednu z nejčtenějších autorek své generace.
Kdo byla Simona Monyová
Narodila se v roce 1967 v Brně jako Simona Ingrová. Pseudonym Monyová si nevymyslela kvůli efektu. Vzešel z dětské přezdívky, kterou jí dal dědeček. Říkal jí Mony, Monynka. Vystřídala celou řadu profesí, od pletařky po realitní makléřku, psala do časopisů. Ale skutečně ji proslavily až romány.
Napsala jich přes dvacet. Debutovala v roce 1997 knihou Osud mě má rád, poslední titul Srdceboly vyšel krátce před její smrtí. Její příběhy nebyly velká literatura v učebnicovém smyslu a kritici je občas přehlíželi. Jenže ženy je četly. Braly si je na dovolenou, půjčovaly kamarádkám, poznávaly se v nich. Psala totiž o tom, co samy znaly. O vztazích, o rodině, o zklamání i o naději. A v tom byla její síla. Nepsala pro poroty literárních cen, psala pro čtenářky, které se v jejích hrdinkách viděly. A těch byly statisíce.
Když píšete o násilí a pak ho zažíváte
A právě tady je ta část, u které mrazí. Monyová ve svých knihách opakovaně otevírala téma domácího násilí. Popisovala muže, kteří ovládají, ponižují a ubližují. Varovala. Dávala svým čtenářkám do rukou návod, jak takové vztahy rozpoznat dřív, než je pohltí. Psala o tom z vlastní zkušenosti.
A přesto sama neodešla včas. To není výčitka. To je přesně ta past, o které mluví každá oběť. Že rozum ví své, ale naděje a strach táhnou jinam. Že věta „příště už to bude lepší“ dokáže udržet člověka v ohrožení celé roky. Monyová o tom napsala desítky stran. A stejně jí to nepomohlo.
Někdo řekne, že je to ironie osudu. Mně to tak nepřipadá. Připadá mi to spíš jako důkaz, jak strašně těžké je z takového vztahu odejít, když do něj člověk jednou uvěří. Když ani žena, která tomu tématu rozuměla líp než většina lidí kolem ní, nedokázala utéct, co pak máme čekat od těch, které o tom nikdo psát a přemýšlet neučil?
Patnáct let je dost dlouhá doba na to, aby se na někoho zapomnělo. Knihy Simony Monyové se dnes prodávají v antikvariátech za pár korun. Ale její příběh by neměl skončit u smutné historky o slavné spisovatelce. Měl by zůstat připomínkou, že domácí násilí není téma z románu. Že se děje za zdmi domů, které zvenčí vypadají úplně obyčejně. A že otázka „proč prostě neodejde“ je ta nejnaivnější, jakou může člověk položit.
