Článek
Nedávno jsem u kávy poslouchal staršího pána, jak vysvětluje vnukovi, že „za komunistů bylo líp“. Každý měl práci, nájem stál pár stovek, o nikoho nebyla nouze. Vnuk přikyvoval. A mně přitom došlo, jak nebezpečně přesvědčivě dnes ta lež zní, hlavně lidem, kteří ji nikdy nezažili.
Protože ono vzpomínání v dobrém není vzpomínka na socialismus. Je to vzpomínka na vlastní mládí. A to jsou dvě úplně rozdílné věci.
Ano, většina lidí měla práci. Měla ji proto, že nepracovat byl trestný čin. Říkalo se mu příživnictví a mohli vás za něj zavřít. Není to jistota, když nemáte na vybranou. To je jen hezčí slovo pro nucení.
Levné rohlíky? Souhlasím. Jen si vzpomeňte, na co všechno se naopak stálo fronty. Na banány dvakrát do roka, před Vánoci na pomeranče, na toaletní papír, který se kupoval do zásoby a vozil svázaný na provázku přes rameno. Mandarinky byly svátek. Ne proto, že by lidé neměli peníze, ony prostě nebyly. Peníze jste měli, zboží ne. To je rozdíl, na který se dnes pohodlně zapomíná.
A pak tu byl Tuzex. Obchod, kde se dalo koupit to, co jinde nebylo: západní džíny, čokoláda, walkman. Jenže ne za koruny. Za bony, za zvláštní platidlo, ke kterému jste se legálně skoro nedostali. Takže jste je sháněli pod rukou od „veksláků“ před prodejnou. Vrcholná socialistická rovnost: stát vám oficiálně řekl, že na lepší věci nemáte nárok, a zároveň provozoval obchod, kde se za ně dalo zaplatit, pokud jste znali správné lidi.
Říká se, že byl klid. To je možná to nejhorší, co se o té době dá říct jako pochvala. Byl klid, protože se mlčelo. Mlčelo se u večeře, aby to děti nevykecaly ve škole. Mlčelo se v práci, protože soused mohl být ten, kdo to nahlásí. Mlčelo se o příbuzných, co emigrovali, protože by vám to zničilo posudek a děti by se nedostaly na školu. Tomu klidu se dnes říká pohoda. Tehdy se tomu říkalo strach.
A přesto těm lidem rozumím. Vážně. Když vám bylo dvacet, byli jste zamilovaní, jezdili stanovat k vodě a tancovali na zábavě, byl to nejhezčí čas vašeho života, a byl by jím za jakéhokoli režimu. Ta nostalgie je upřímná. Není ale o socialismu. Je o tom, že jste byli mladí a celý život jste měli před sebou. To by platilo, i kdybyste vyrůstali v demokracii.
Problém nastává ve chvíli, kdy tu osobní vzpomínku povýšíme na politické tvrzení. Když z „mně bylo dobře“ uděláme „nám všem bylo líp“. Protože to druhé není pravda a stojí to za to si připomenout. Kvůli těm, kterým dobře nebylo. Kvůli lidem v uranových dolech, kvůli rodinám zavřených, kvůli těm, co stáli na hranici a dostali kulku do zad za to, že chtěli pryč. Ti do té růžové vzpomínky nepatří, protože už nemají komu vyprávět.
Nejde mi o to někomu brát jeho mládí. Jde mi o to, abychom nepletli dvě věci dohromady. Levný rohlík byl. Svoboda nebyla. A pokud si máme z té doby něco odnést, tak možná právě tohle: že jistota výměnou za mlčení není jistota. Je to jenom dobře osvětlená klec.
Tak až příště někdo u kávy řekne, že „za socialismu bylo líp“, zkuste se ho zeptat na jednu věc. Ne jestli měl práci. Ale jestli si mohl nahlas říct, co si myslí. Většinou se ukáže, že ta nostalgie končí přesně tam, kde začíná svoboda.
