Článek
Ve své glose Černobílý svět prezidenta Pavla (psané pro MF Dnes a zveřejněném na iDNES.cz/BLOG) se pověnovala několika prezidentovým větám. Jazyk jeho projevů vnímá jako nijak osobitý, opírající se o ustálená slovní spojení a fráze a koketující se starou ideologickou hrou na politické Dobro a politické Zlo.
Autorka glosy vybrala z prezidentova projevu několik souvětí, které okomentovala způsobem, jemuž osobitost nelze upřít:
„S blížícími se evropskými volbami jsme svědky nárůstu dezinformací… Jde o skutečnou hrozbu, na kterou se musíme všichni připravit… Tak zajistíme, že zlovolní hráči nebudou podkopávat naši demokracii a svobody, včetně svobody slova.“ Buď připraven! A zase ti zlovolní hráči, tady je zlo přímo v základu slova.
Realitou v předválečném Německu byly také desinformace, lži a fantasie vydávané za vědecké poznatky. Jejich vštěpování do lidských myslí bylo dlouholetou přípravou na pronásledování Židů, na jejich likvidaci, na válku. Účelové lži byly produkty zlé vůle naplňované způsobem, který šokoval natolik, že se svět zdráhal uvěřit, čeho jsou lidé vůči lidem schopni.
Lháři připravující své spoluobčany na válku jsou vždy zlovolnými hráči. Účelové lži a fantasie ruské propagandy také vyústily ve válku. Proto na mne uštěpačná poznámka paní Valíkové působí jako nepřijetí nepříjemné reality. Glose paní autorky nelze upřít určitou edukační hodnotu, neboť ti čtenáři, kteří byli na základní škole méně úspěšnými nebo chodili často za školu, byli poučeni, že jeden ze slovních základů slova zlovolní je podstatné jméno zlo.
Co je to ta autorkou zmíněná „stará ideologická hra na politické Dobro a politické Zlo“? Kdo rozehrává takové hry, jež rozdělují společnosti a štvou lidi proti svým budoucím obětem pomocí lží a fantasmagorických tezí? Snad ne ti, kdo jsou si vědomi důsledků takových her! Ti, že s takovou hrou koketují? Zde jako by autorka koketovala s účelovou záměnou rolí v dramatu.
Autorka jako by si dosud nevšimla, že například Rusko vyhrožuje kdekomu a že jeho snahou je i přepisování historických faktů i o československém srpnu 1968. Je k nám snad přátelské a spokojeně podřimuje? Pokud ne, nevidím důvod k zlehčování jeho způsobu bdění:
„Síla Evropy spočívá v naší jednotě a různorodosti!… A nikoho nepřekvapí, že to naši nepřátelé vědí. Proto se neustále snaží podkopávat naše morální a demokratické hodnoty, aby nás oslabili.“ Nepřátelé nespí, bdí, jsou všude. Pamatujete?
Autorka, která své velmi volné a překvapivé asociace považuje za smysluplný znak glosy, zřejmě neporozuměla obsahu pojmu občanská společnost:
„Základem byla niterná víra (Václava Havla) v silnou a emancipovanou občanskou společnost, hlavní zdroj důvěry mezi lidmi a jejich volenými představiteli…V současnosti čelí tato důvěra neustálým dezinformačním útokům a četným pokusům pokřivit význam slov a činů.“ Důvěra čelí dezinformačním útokům, zřejmě tedy za mnoho nestojí. A celé to souvětí je myšlenkově trochu nejasné.
Občanská společnost, jak ji vnímal Václav Havel, není lhostejnou societou hnípající s prstem v nose, ať se děje cokoli. Čelit včas všemu, co ji může oslabit či ohrozit, je jednou z jejích funkcí. Oslabit její soudržnost a její aktivitu, znejistit ji a zaměstnat obavami je přece srozumitelným záměrem dezinformátorů. Protože autorka celé souvětí hodnotí jako myšlenkově trochu nejasné, budiž jí její částečná upřímnost připsána k dobru (částečná, protože nenapsala pro mne nejasné).
Komentář k další prezidentově větě je rovněž hodný pozornosti:
„Má prezidentská kampaň prokázala, že populismus není jediným prostředkem k volebnímu úspěchu.“ Náznak, že protikandidát byl ze strany Zla. Navíc svrchu naordinované, zautomatizované pojmy jako populismus, dezinformace, evropské hodnoty v poslední době zaplevelují jazyk a ztěžují dorozumění. Havel o tom napsal několik her.
Je snad poznámka o populismu náznakem, že protikandidát byl ze strany Zla? Psáno s velkým Z to může být vnímáno jako poněkud přepjatá nadsázka nebo jako cosi velmi temného až infernálního. Ale také to může v tomto případě budit dojem snahy udělat z komára statné velbloudisko. Kandidáti se vždy proti soupeřovi vymezují.
Ale moji pozornost více upoutala autorčina představa o svrchu naordinovaných pojmech. Může to být pro někoho lákavá představa, že pan prezident podléhá jakési moci, jež mu naordinovala do slovníku pojmy. A nejsem si jistý, zda tyto pojmy zaplevelují jazyk do té míry, že by se jim měl prezident vyhnout a hledat jiná slova. Pro mne je podstatné, kdy se jich používá pravdivě a kdy nikoli.
Prezident Pavel použil ve svém projevu výraz demokratický duch Evropy. Autorka to vnímá jako skutečnou perlu:
A na závěr skutečná perla. „Doufám, že nám všem poslouží jako příležitost, abychom prokázali, že evropský demokratický duch skutečně žije.“ Jakmile někde žije duch, vybaví se mi Rendl, Hopkirk a Patrik Swayze. Duchy by měli tvůrci projevů nemilosrdně škrtat.
Domnívám se, že většina občanů Evropy chápe, co je alespoň přibližně míněno tímto výrazem. Nemyslím si, že by tvůrci projevů měli duchy nemilosrdně škrtat jen proto, že v autorce glosy to slovo vyvolává asociace na Randalla, Hopkirka a Patrika Swayzeho.
Závěrem ke slovům autorky, jimiž hodnotí polistopadové předchůdce současného prezidenta. Podle češtinářky Valíkové všichni tři ovládali rodný jazyk na jedničku, a tomu odpovídala i jejich veřejná vystoupení. Uznávám, že jazyk prezidenta Pavla může někdy působit poněkud věcně ve srovnáním s filosofujícím dramatikem, jehož svět, o nějž se s námi dělil, odhaloval myšlenkové hloubky, rozmanitost tónů a upřesňující jemné lazury i smělé překvapivé tahy. Petr Pavel může působit poněkud věcně i ve srovnání s dalšími dvěma. Jejich svět byl rovněž barvitý. Klidná blahosklonnost střídala uštěpačné bonmoty a jízlivé posměšky přijímané jejich příznivci s obdivem jako projev jejich inteligence obohacené zábavně urážlivou břitkostí. Ve srovnání s nimi se Petr Pavel jeví jako poněkud úsporný, věcný.
Jsem tomu rád. Jeho „černobílý svět“ vnímám jako virtuální realitu vzniklou pomocí autorčiných černých syntetických perel.
