Článek
Soudit lidi za opuštění republiky byla jistě nespravedlnost, i když to byl dle tehdejších zákonů výkon spravedlnosti. Naproti tomu netřeba předstírat, že každý občan byl za neúčast ve volbách převezen na Sibiř či alespoň arestován v ČSSR. A už vůbec ne za těch pár kroků za plentu ve volební místnosti. Za to by zřejmě nebyl nikdo soudruhy ani osloven všetečným dotazem ani vyhozen z práce. Dá se tedy s jistou dávkou hořkosti říci, že soudce Fremr vykonával nespravedlnost, jež pramenila z vůle lidu.
Zdaleka ne všichni, kdo opustili ilegálně republiku, byli aktivními odpůrci režimu, odmítali chodit k volbám nebo alespoň využili onu plentu ve volební místnosti. Pak ovšem musí zaznít i následující (pro někoho možná nekorektní) věta: I ti před svou emigrací přispěli k tomu, aby pak za opuštění republiky byli odsouzeni režimem, který před opuštěním země udržovali v plné síle.
Neobhajuji výkon nespravedlnosti. Ale větší rozpaky, než byly rutinní rozsudky za opuštění republiky, ve mně budí stíny v procesu s Alexandrem Eretem.
Co mne však zajímá mnohem více, je otázka kvality našeho současného soudnictví; kvalita současného výkonu spravedlnosti, jež přímo souvisí s právními jistotami, mírou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a důvěrou ve stát a jeho instituce; důvěrou v péči státu o pilíře demokracie. Je naše společnost a současná politická reprezentace ochotna vnímat kriticky i přítomnost, nebo se raději zabývá temnou minulostí, kterou připomíná jako kontrast s tím, čeho bylo od roku 1989 dosaženo? A není ten kontrast přeceňován?
Snaha o nalezení nejlepších soudců pro ústavní soud je jistě chvályhodná, ale pro většinu občanů je ústavní soud příliš vzdálen jak svými kompetencemi, tak možností jeho služeb využít.
Uvítal bych, kdyby naši zákonodárci na svých cestách do zahraničí využili svých kontaktů s kolegy ze zemí, v nichž mají orgány činné v trestním řízení lepší pověst, lepší výsledky a těší se větší důvěře občanů, než je tomu u nás. Mohli by se jich zeptat, zda u nich (například v Dánsku) je běžnou praxí, že je občan odbyt způsobem, který v jednom článku popsal Vladimír Just a který by se zjednodušeně dal nazvat mantrováním. Je to způsob zneužívání moci nad občanem, který snáší relevantní argumenty a nové skutečnosti a stává tím už nadmíru otravným. Občan České republiky může opakovaně snadno nabýt mylného dojmu, že jeho argumenty už tentokrát musejí být vzaty na vědomí. Nemusejí. Může se mu dostat osvědčeného „vysvětlení“. Odmítavé stanovisku bývá navíc doplněno ujištěním, že nenarazil na hlupáky a že byly jeho výhrady, případně i jeho upozornění na porušení zákona posouzeny kvalifikovanými personami. Tedy: Kvalifikovaným šetřením bylo zjištěno, že ze strany … nedošlo k pochybení. Proč nedošlo? Prostě proto! (Protože došly argumenty.)
Občan tak může být nedůstojnými mantrami a floskulemi arogantně „vyhnán z ráje“ demokracie a právního státu zpět do svého poddanského živobytí. Nejpikantnější situací je, když se někdo domáhá spravedlnosti a předloží ověřitelné informace o tom, že to, co bylo údajně zjištěno, zjištěno být nemohlo. Na odpověď, že to zjištěno bylo, už neexistují argumenty. Připomíná to větu pana Smrtky z představení Divadla Járy Cimrmana. My nesmíme ani naznačovat. Zde by se hodilo: My nemusíme nic vysvětlovat.
Zaklínání relevantních argumentů a skutečností trapnými mantrami a floskulemi se neobejde bez předstírání mentální nedostatečnosti.
Proč k tomu dochází celá desetiletí po Listopadu? Protože ochlazovat důvěru ve stát nemusí jen mráz přicházející z Kremlu.
…………………………………………………………………
Mezi nejvážnější provinění v orgánech činných v trestním řízení patří manipulace s důkazy jako v případě pana Alexandra Sotoláře. Byl zbaven pouze funkce předsedy senátu…
