Článek
Za zmínku jistě stojí, že se nejedná o nějaký folklorní prvek vzniklý z rozpustilosti necitlivých venkovanů, ale o tradici ctěnou a udržovanou se vší vážností a důstojností i klérem.
Chápal bych výhrady hodné petice, kdyby tříkrálové koledování bylo rozjívenou taškařicí, v níž načerněný král Baltazar sloužil a slouží jako zdroj rasisticky uštěpačného veselí nejapného posměchu. Pak by takové počínání mělo nade vší pochybnost parametry onoho blackface.
Král Baltazar ale není prezentován jako nějak méněcenný nebo nějaký looser, poberta či jinak nehodný úcty. Naopak. Jako král, mudrc a mág, který spolu s dalšími dvěma králi váží dlouhou cestu, aby mohl pozdravit a obdarovat narozeného Ježíše. Spojovat načerněného krále Baltazara s pojmem blackface je tedy blackfake. (Blackfake byl příčinou vyřazení hry Ujetá ruka z repertoáru Pražského činoherního klubu.)
Abychom lépe pochopili motivaci autorky k sepsání petice, je třeba si povšimnout, že ona sama připouští, že se o blackface ve smyslu toho pojmu nejedná: Šimonová dodává, že i když lze argumentovat tím, že v našem prostředí se blackface v původním pojetí nevyskytuje, neznamená to, že není třeba se jím zabývat.
Čím by se to tedy měla naše společnost podle Šimonové zabývat, když ne skutečným blackface, jehož podstatou je karikování lidí tmavé pleti? Odpověď je tato: „Jedná se o praktiku, která je hluboce nerespektující, zraňující a ponižující pro obyvatele Česka jiné než bílé barvy pleti. V západních zemích se již od této ,masky‘ upouští a věřím, že pokud chce Česká republika patřit na západ, přestane se objevovat i v našich ulicích.“
Jak lze uspokojit obyvatele České republiky, kteří jsou jiné než bílé barvy pleti, když je zraňuje a ponižuje jejich ctihodný předek – král, mudrc a mág na cestě do Betléma? Podle autorky petice asi snadno. Kromě osvěty mezi koledníky navrhla Charitě najmout skutečného černocha do role krále Baltazara. Těžko si lze představit, že lidé žijící mimo větší města budou pro svou tříkrálovou koledu shánět černocha jen proto, že lidem tmavé pleti, kteří nezažili ani otrockou práci na bavlníkových plantážích, ani segregaci (ale naopak se dočkali dostatečně tmavého prezidenta USA) není občan české republiky dost dobrý a jeho načerněná tvář u nich přehlušuje veskrze pozitivní tříkrálové poselství. Proč ale, když sama autorka petice připouští, že se u nás blackface v původní podobě (tedy karikující, zesměšňující, ponižující) nevyskytuje? Jak může být někdo dotčen něčím, v čem nespatřuje zlý úmysl? Vlastní iracionální emoční odezvou? To mi připomíná prastarý vtip:
Pacient léčebny před propuštěním má již sbaleno, čeká už jen na propouštěcí zprávu, postává u okna a náhle se ho zmocní panický strach. Ošetřující lékař si toho všimne, podívá se směrem, kam pacient, zdánlivě vyléčen, upírá zrak a spatří kosy, jak z trávníku po dešti vytahují žížaly.
„Ale ale, vy přece už víte, že nejste žížala, nebo snad ne?“
„Vím, ale jestli to vědí i oni…“
Nechci ani v nejmenším zlehčovat nepříjemné emoční odezvy vzniklé asociacemi vyvolávanými stíny minulosti. Doba, kdy bylo při nájezdech severoafrických pirátů odvlečeno přes jeden milion Evropanů do otroctví, je dávnou minulostí, zatímco v USA dozníval útlak černochů (či Afroameričanů) segregací, která oficiálně skončila až v roce 1964. Hodně pozdě, jistě. Nikoli však vinou občanů České republiky.
Protože jsem chtěl lépe porozumět paní Tereze Navrátil Šimonové, přečetl jsem si, co napsala na svůj blog. Vyjímám několik vět:
„A přála sis být někdy bílá?“ zeptala se mě jednou kamarádka. „No jasně, že jo! Přeju si to docela často,“ odpověděla jsem tehdy.
Ani mě se nikdo neptal, jak chci vypadat. A že by se menší varování hodilo, třeba: „Hele, narodíš se uprostřed Evropy, v postsocialistické zemičce, seš si jistá, že chceš být míšenka?“ To bych si dvakrát rozmyslela. Jenomže se nikdo neptal, a tak jsem tady. Z davu vyčnívám, i když mám metr pade. Takže ano, ráda bych někdy byla bílá a prostě splynula s okolím.
Následující věta ve mne vyvolala značné rozpaky:
Ano, jsem výjimečná. Jsem výjimečná něčím, co nemůžu ovlivnit ani ovládnout, jsem výjimečná jen tím, že se někdo zapomněl a neudržel ho v gatích.
To je samozřejmě smutné, když někdo nemůže říci, že svůj vzhled zdědil po rodičích, kteří se milovali a dali volnost své touze. Je smutné se cítit jako výsledek neopanovaného přání, jež nezůstalo v gatích.
Ovšem za smutné považuji i to, když se někdo domáhá pochopení svých nepříjemných pocitů pramenících z veskrze pozitivní a stovky let staré tradice a doufá v její zánik.
Česká společnost se v souvislosti s tříkrálovou tradicí nijak nezapomněla, nijak neprovinila a nikomu neubližuje. Tím však nikomu neupírám právo na jeho pocity, a to ani v případech, že vznikají z takzvaně uskřinutých příčin. Psychologové a psychiatři často vysvětlují svým klientům, že nejsou odpovědni za pocity druhých. To samozřejmě není míněno tak, že cokoli učiníš druhému, dobře učiníš. Říkají to těm, kteří sami sebe viní za to, že nevyhověli druhým v jejich nepřiměřených očekáváních.
Nepříjemné pocity hraničící s fobií nebo mající už podobu fobie mohou značně snižovat kvalitu života. Mohou vznikat rozmanitými traumatickými zkušenostmi. Například klaustrofobie či hydrofobie. Dramaticky tonoucí člověk může prožít takovou hrůzu, že u něho může vzniknout hydrofobie do té míry, že nebude schopen dále pobývat ve své chatě na břehu řeky. Může se vodě vyhýbat, nebo se podrobit terapii. Pokud se však rozhodne bombardovat vodoprávní úřad žádostmi o přesměrování toku řeky, s největší pravděpodobností neuspěje. Jednak proto, že jeho sousedům blízkost vody zřejmě vyhovuje, a také proto, že terapie je levnější.
Zatímco začernění tváře občana světlé pleti se někomu jeví být neslušným, přestože jde o roli důstojného krále, já považuji za neslušné dožadovat se, aby občané České republiky sami znásilnili svoji nade vší pochybnost pozitivní tradici či ji přetvořili tak, aby uspokojili šiřitele blackfake promítající historické reálie USA na plátno České republiky.
