Článek
Pokud se národy vyvíjejí svobodně v oblasti kultury i politiky, pojem vlastenectví má docela jiný obsah, než měl v době našeho národního obrození, protektorátu nebo v době, kdy byl minulý režim podepřen sovětskou armádou střežící na území Československa míru naší poslušnosti.
Vlastenectví ve svobodné zemi postrádá bojovnost, neboť co by stálo za boj, bylo již vybojováno. Zbývá z něho už jen pozitivní pouto, které je zdrojem příjemných pocitů. Třeba z pohledů na nám známou krajinu (kolébku mou i hrob můj), z poslechu hudby jako je třeba Smetanova Má vlast nebo z četby literatury, která nám umožňuje poznávat lépe naše vlastní kořeny a mít v úctě ty, kterým vděčíme za jejich vybojované bitvy.
Vlastenectví sluší pokora, neboť hranice mezi hrdostí a pýchou bývají překračovány a z onoho pozitivního vztahu (pouta) k vlasti se stává více či méně primitivní nacionalismus, jehož protagonisté pak vykrádají hroby skutečných hrdinů.
Vlastenec může být i hrdý. Jako člověk stojící pevně navzdory protivenstvím a hájící s hlavou vztyčenou kulturu (v dědictví mu danou), jež je součástí jeho identity. Pokud však není důvod k boji nebo aktivitě podobající se boji, je na místě spíše pokora, úcta a prostá radost z toho, že bojovat není třeba.
Lidé bývají hrdí na své potomky i předky. Na velikány našeho kulturního i politického nebe. Na hrdiny bojující v minulosti za naši svobodu.
Nijak jsem se nezasloužil o charaktery a úspěchy našich hrdinů. Nepomáhal jsem Tomaši G. Masarykovi obhájit Leopolda Hilsnera a čelit nenávisti českých „vlastenců“. Žádného z našich letců bojujících v Anglii za naši svobodu jsem nevycvičil. Tedy nejsem a nemohu být na ně hrdý. Ale mohu a mám je v úctě.
Přestože dnes nemusí nikdo bojovat za zachování naší kultury a mateřského jazyka, vlastenectví nezhynulo. Dokonce máme dvě údajně vlastenecké strany. Například SPD nám prostřednictvím pana Radka Kotena ukázala už před několika lety, že projevy vlastenectví se ani v dnešní demokracii nemusejí omezovat jen na otázky obrany jazyka a kultury, ale že se může projevovat i jako snaha o spasení holých životů našich spoluobčanů před mikrovlnnými troubami. Tato starost pana Kotena o zachování životů bližních byla jistě jednou z jeho zásluh odměněných postem předsedy Výboru pro bezpečnost PSPČR.
Je takovýto druh „ostražitosti a citu“ pro domnělé hrozby tím nejlepším předpokladem pro takovou funkci, nebo se podobá spíše testování manipulovatelnosti veřejnosti?
Chiméricky strašidelné představy vlastence Kotena o zabijáckých mikrovlnkách vyvolávají velerozpaky ve světle skutečnosti, jíž bylo a je přezírání skutečných hrozeb. Tou hrozbou byla a stále je ruská propaganda, jejíž neúčinnější zbraní je metoda předstíraného blbství.
Věřím, že vysokoškolsky vzdělaný vlastenec by si všiml, a to už dávno před zahájením speciální dobyvačné a vyhlazovací války na Ukrajině, že zmíněná metoda je v Rusku již plně rozvinuta a uvedena do praxe. Vlastenec MUDr. Ivan David si toho, kupodivu, nevšiml, a stal se tak služebníkem cizí moci do té míry, že se do očí policie buď stavěl jako pozoruhodně nedůvtipný, a nebo jím skutečně je. Pak je ovšem jako politik demokratické země tím, čím by byl kozel zvolený zahradníkem.
Politické strany zdobící se přívlastkem vlastenecká by mohly najít důstojný a smysluplný obsah své činnosti. Namátkou vybírám dvě témata. Jedno je z oblasti péče o mateřský jazyk, druhé je úcta k hrdinům. Pamatuji si na spolužáky ze základní školy, kteří český jazyk zvládali na čtyřku. Myslím, že nikdo z nich by se tehdy nedopustil ve skloňování číslovek takových „novotvarů“, jakých se dnes někdy dopouštějí vysokoškolsky vzdělaní lidé zaměstnaní v médiích. Když od nich slyším například z pěti seti, vždy pomyslím na děti, kterým takto naposlouchané chybné tvary komplikují zvládání mateřštiny.
Nechci však končit pesimisticky. Nevylučuji, že se SPD a Trikolora chystají ke skutečnému projevu vlastenectví. Třeba překvapí tím, že budou jako první iniciovat rehabilitaci Ferdinanda Peroutky, který byl po třiceti letech naší demokracie ocejchován (v ruském stylu) jako člověk fascinovaný nacismem, přestože byl dvakrát nacisty poslán do koncentračního tábora. Dokud se tak nestane, budu si o sebezdobení politických stran vlastenectvím myslet své.
Českému vlastenectví by prospělo, kdyby se některé jeho rouby takzvaně odhojily. Jako se tělo zbavuje nevhodných transplantátů.
