Článek
Nad nimi krouží supi. Šejdíři. A jako octomilky usedají na ten možný kvas. Podněcují. Zas.
Do první kapky krve? Zdali.
Odmítnout roli také bolí, když naskýtá se příležitost sáhnout po maršálské holi. Když pro ni lžemi omývá se svědomí a cesta k ústupu hrazena je stále silnějšími slovy. Palisádou, za níž už formuje se týl.
Na obou stranách je tak beznadějně jasno, na kom leží viny ten olbřímí díl.
Napětí stoupá k bodu, kdy povely zazní k boji.
Do první kapky krve? Zdali.
Do prvních jejích potoků či do prvních tisíců vdov? Nebo až do míru, jenž zrozen bude v kafilerním pachu zločinů? Zločinů proti lidskosti, k nimž tisíckrát se řeklo NE !?
Jako by nebyly docela nelidské, když přece vyrostly z těch obyčejných lidských slabostí. Nebo snad ne?
Jak se to, paní Marlene Dietrichová, zas a znovu mohlo stát? Bylo snad málo svobody? A nebo bylo jí až příliš? Svobody šejdířů a mnoho těch, kdo jim zas uvěřili? Svobody těch, kdo šejdíře zas podcenili? Jako by válkou těhotný mohl být i svobodou obtěžkaný stát. Neptám se, paní Marlene, jak se to mohlo stát. Už víme. Mnozí.
Mnozí je ale stále málo. Snad nastokrát.
