Článek
Také má ale neméně kritiků a zastánců názoru, že globalizace je veskrze špatná věc. K těm se řadím já a vysvětlím proč.
Zastánci globalizace tvrdí, že jde o přirozený evoluční posun, kterým se prostě svět řídí a je to tak správně. Tvrdím přesný opak a dokládám to několika pohledy do historie.
Nepůjdu moc daleko. Zastavím se prvně v období založení a rozvoje Říše Římské, která postupně ovládla (globalizovala) celé Středomoří. Pro národy této oblasti to znamenalo určitě hospodářský a kulturní rozvoj na straně jedné, ale na straně druhé to byl útlak, represe, omezení vlastní suverenity a svobody. Nakonec mocnou a bohatou říši zničili barbaři – Vandalové, když dobyli Řím.
O globalizaci Asijsko - evropského prostoru se zhruba v období úpadku Říše Římské pokusil Mongolec Čingischán, který ovšem souhrou náhod, bohudík, nestačil globalizovat moc dlouho.
Karel Veliký se zhruba kolem roku 800 n.l. pokusil o restauraci Západořímské říše, leč díky odporu zejména Francouzů a Angličanů vzniklo jen torzo zejména německých státečků, do kterého jsme patřili po dlouhá staletí i my, Češi. Jednalo se o Svatou říši římskou (později národa německého), která ovšem ustrnula ve středověku, takže jí okolní svět výrazně utekl. Poslední ránu jí dal Napoleon a nakonec pruský král Vilém I.
O globalizaci světa se zarputile snažily významné světové říše po dobu celého středověku a novověku, ať už to byl car Ivan Hrozný – na východ, Osmanská říše – do Evropy nebo zejména přímořské státy západní Evropy jako Španělsko, Portugalsko, Anglie, Francie, Holandsko – koloniální ovládnutí zbytku světa.
Dalším globalizátorem Evropy se stal již zmíněný Napoleon Bonaparte, který měl, bohudík,ale jen krátkého trvání.
Půdu pro celosvětovou globalizaci připravovali v 19. století Karel Marx a Bedřich Engels vytvořením komunistické ideologie. Její realizace se navzdory jejich mínění ujal koncem 1. světové války Vladimír Iljič Lenin v carské Rusku. Nový společenský řád – komunismus – byl vydáván za nejpokrokovější, nejspravedlivější a nejlepší řád řízení lidské společnosti.
Podobně ovšem s nejlepším společenským řádem pro řízení Evropy a světa tou nejlepší rasou přispěchal i Adolf Hitler a taky začal globalizovat.
Myslím, že příkladů globalizace v historickém kontextu jsem uvedl dost. Proto, když slyším dnes kohokoli hlásat, že nějaký společenský systém je ten nejlepší, nemám k němu důvěru. Proto jsem zarputilým odpůrcem jakékoli globalizace ! Myslím, že v zájmu mírového vývoje ve světě je významně nutné globalizační snahy kohokoli zavrhnout a naopak podporovat vzájemnou rozmanitost, toleranci ke všem národům světa, náboženstvím a společenským systémům. Tudy vede cesta k míru a prosperitě !
Globalizovat svět nebo aspoň jeho část se od nepaměti snaží vždy nějaká moc, která si tím zajišťuje zejména vojenskými prostředky výsadní postavení, které jí zase zajišťuje politickou a hospodářskou nadvládu. V současném světě není vojenská síla nezbytnou podmínkou globalizace (ovládání), velkou roli hraje dnes takzvaná hybridní válka – tedy ideová propaganda, eroze a destrukce myšlení lidí, kteří uvěří, že by se pod nadvládou cizí moci mohli mít výrazně lépe. Je to mocná zbraň, která se snaží vypadat přátelsky, ale v konečném účtu jí jde jen a pouze o politickou a hospodářskou nadvládu (o prachy) nad těmi, kteří jejím slibům uvěří !
Každá z velmocí dnešního světa tuto taktiku používá. Ať je to Čína se svou hedvábnou stezkou nebo Západ v čele s USA se svým zarputilým vývozem demokracie a lidských práv do třetího světa nebo Rusko, které usiluje o znovu rozdání karet na globálním poli a o vytvoření nové světové rovnováhy, na což velmi pozitivně reagují země třetího světa včetně Číny po trpkých zkušenostech s kolonizací a neokolonizací pod taktovkou Evropy a USA.
Po zhroucení východního bloku vedeného SSSR po roce 1989 se USA a částečně Západní Evropa pasovaly do role světových lídrů, ale ne tak, aby svět rozumněji vedly (omezování zbrojení, diplomatické urovnávání již začínajících konfliktů, regulace populace v rozvojových zemích, zefektivňování celosvětové produkce, ekologické hospodaření), ale přesně opačně, tedy ještě větším bohatnutím na úkor zbytku světa. Z hlediska kapitalismu je to asi v pořádku, ale z hlediska elementární morálky určitě ne!
Západ a zejména USA své nové postavení doslova zneužily. Západní lídři dál používali triky pokleslé morálky při iniciaci rozpadu Jugoslávie, organizování Arabského jara, destrukce Libye, Iráku, Afghánistánu, Sýrie a rovněž pokusy o destrukci režimů v mnoha postsovětských republikách (Gruzie, Ázerbájdžán, Moldávie, Bělorusko, Ukrajina). Ve všech těchto případech šlo o profesionálně vedené hybridní války.
U Ukrajiny bych se chtěl zastavit významněji, protože v důsledku vedení hybridní války vůči Rusku došlo k válce skutečné, která ohrožuje Evropu a vlastně celý svět. Je mi neskutečně líto všech obětí a materiálních škod, ke kterým vůbec nemuselo dojít, pokud by se chtělo najít diplomatické řešení, pokud by zaslepenost a vzedmuté ego mnoha politiků překonala dobrá vůle.
O destabilizaci Ukrajiny šlo od rozpadu SSSR, zejména pak při zorganizování tzv. Oranžové revoluce v roce 2006, která na místo premiérky vynesla Julii Tymošenkovou. Tato dáma, jejíž největší kvalifikací byl vzedmutý ukrajinský nacionalismus, byla nakonec odvolána a dokonce pravomocně odsouzena za zneužití pravomocí veřejného činitele.
V řádných volbách byl v roce 2010 prezidentem Ukrajiny zvolen Viktor Janukovič, ostřílený politik, který několikrát vykonával funkci premiéra. Ten ovšem nechtěl zpřetrhat vazby na Rusko, znelíbil se tak evropským politikům, a proto byly zorganizovány protesty na Majdanu. Janukovič chtěl situaci vyřešit novými prezidentskými volbami, ve kterých chtěl znova kandidovat. Nebylo mu to však umožněno a musel dokonce z Ukrajiny uprchnout.
A toto je rozhodující moment. Současná cesta Ukrajiny od Majdanu nezačala demokratickou výměnou na postu prezidenta, ale násilným pučem a využitím odpadu ukrajinské společnosti, tedy tvrdého jádra ukrajinských nacionalistů. Všechno, co se událo poté, bylo jen v důsledku puče.
Vím, že v historii neplatí „kdyby“, ale dovolím si tvrdit, že kdyby nedošlo k tomuto politováníhodnému puči, nikdy by nedošlo k zabrání Krymu (nebyl žádný důvod), nikdy by nedošlo k nepokojům na Donbase, nikdy by nedošlo k teto nesmyslné válce dvou bratrských slovanských národů. Je snad jasné, že k této válce došlo v důsledku neodpovědné politiky Západu, který chtěl dál rozšířit svoje sféry vlivu (globalizovat).
Jediným spravedlivým řešením je vrátit se před Majdan a rozplést to klubko zla diplomatickou a demokratickou cestou ! Bude to bolestné a drahé, ale určitě lepší než nesmyslná válka, která může přerůst třeba i nedopatřením ve světovou. Doufejme, že politici znepřátelených stran k tomu budou mít odvahu a potlačí své ego v zájmu spravedlivého míru a lidských životů.
