Článek
Sedím v tichu svého studentského bytu v Olomouci a svírám v ruce jeho starý, ožužlaný obojek. Ben je pryč. Můj kluk, můj parťák, můj jediný syn. A ta bolest, která mi svírá hrudník, je tak skutečná a surová, že sotva dýchám. Je to ten nejhorší pocit v mém životě. A zároveň je to první důkaz, že nejsem prázdná schránka.
Celý život jsem byl podvodník. Naučil jsem se hrát divadlo. Když mi máma do telefonu řekla „Mám tě ráda,“ odpověděl jsem automaticky: „Já tebe taky, mami.“ Ta slova mi ale v puse chutnala jako popel. Byla to jen fráze, společenská nutnost. Nic jsem necítil. Jen prázdnotu.
Měl jsem vztahy. Pamatuju si na Evu. Byla skvělá, vtipná, milá. Jezdili jsme na výlety do Českého Krumlova, smáli se u Kofoly, plánovali budoucnost. A pak, jednoho večera, když jsme leželi pod hvězdami na chatě na Sázavě, mi zašeptala: „Miluju tě.“ Ztuhl jsem. V hlavě mi křičel alarm. Cítil jsem jen paniku a chlad. Přinutil jsem se k úsměvu a lhal jsem: „Já tebe taky.“ Od té chvíle to šlo z kopce. Cítila tu díru ve mně. Tu zeď, přes kterou se nedalo dostat.
I s kamarády to bylo stejné. Měl jsem je rád, svým způsobem. Chodili jsme na pivo, řešili holky a fotbal. Ale ten hluboký, bratrský cit, o kterém jsem četl v knížkách? Ten jsem jen pozoroval z dálky, jako cizinec v neznámé zemi, který nerozumí místním zvykům. Cítil jsem se jako sociopat, který se naučil dokonale napodobovat lidské emoce, aby zapadl.
Vždycky tu byl ale Ben. Voříšek z útulku, kterého jsme si vzali, když mi bylo patnáct. Nikdy nic nevyžadoval. Nikdy neanalyzoval, co říkám. Jen tu prostě byl. Když jsem se učil na maturitu a myslel jsem, že mi exploduje hlava, ležel mi u nohou a tiše dýchal. Když mě Eva opustila, přišel, položil mi hlavu do klína a nechal mě, abych mu do srsti tiše plakal.
S ním jsem nemusel nic hrát. Láska k němu nebyla rozhodnutí ani povinnost. Byla to samozřejmost jako dýchání. Byl to ten tichý, hřejivý pocit v hrudi, když se ke mně v noci přitulil. Byla to čistá radost, když za mnou běžel přes park s míčkem v tlamě. Pro něj jsem nebyl podivín s prázdným srdcem. Pro něj jsem byl celý svět. A on pro mě.
A teď je pryč. A ta díra, o které jsem si myslel, že je moje podstata, teď zeje bolestí. A v té bolesti je najednou jasno. Celé roky jsem si kladl otázku: „Co je se mnou špatně?“ Snažil jsem se v sobě najít lásku k lidem a selhával jsem. Přitom jsem ji celou dobu měl v sobě. Byla tady, jen měla čtyři nohy a vrtěla ocasem.
Ta agónie, kterou teď cítím, je stínem lásky, kterou jsem k němu choval. Je to důkaz. Důkaz, že nejsem citově mrtvý. Že dokážu milovat tak hluboce, až to trhá duši na kusy. Ten zámek k mému srdci nebyl rozbitý. Jen k němu pasoval jediný klíč. A ten klíč měl podobu mého psa.
Nevím, jestli někdy dokážu cítit něco podobného k člověku. Možná ne. Ale už si nepřipadám jako podvodník. Ta bolest je skutečná. Ta láska byla skutečná. A díky ní, díky mému Benovi, se teď poprvé v životě, uprostřed toho největšího žalu, cítím jako kompletní člověk.
Je láska komplikované téma i pro vás? Máte příběh o nečekané citové vazbě, která vám změnila život? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy ty největší pocity najdeme tam, kde je nejméně čekáme.
