Článek
Stály jsme v té ošklivé, umakartové kabince pro invalidy na veřejných záchodcích u Čelakovského sadů, hned u výstupu z metra C. Páchlo to tam dezinfekcí a zoufalstvím. „Tady,“ zašeptala jsem a ukázala na podlahu z umělého mramoru. „Tady to bylo. Tady jsem umřela.“ Moje snoubenka Eva mě jen pevně chytila za ruku. V jejích očích nebyl děs ani soucit. Jen nekonečná láska.
Bylo to v červnu 2017. Úmyslně jsem se předávkovala heroinem. A povedlo se. Našli mě bez pulsu, nedýchala jsem. Měsíce poté, co mě přivedli zpátky k životu, jsem nenáviděla fakt, že mě zachránili. Každou noc jsem probrečela, zneužívala jsem každou drogu, ke které jsem se dostala, a dokonce jsem se pokusila o sebevraždu ještě dvakrát, ale marně.
Od té doby jsem potkala lásku svého života, Evu, a ta mě nutí chtít zůstat střízlivá. Chci si pamatovat každý okamžik, který s ní strávím. Před měsícem mě požádala o ruku a já chci žít co nejdéle, abych s ní mohla zestárnout. Na našem prvním rande jsme šly na demonstraci na Václavák, a protože nám byla zima, zapadly jsme do podchodu metra na Muzeu, abychom se trochu ohřály. Koupily jsme si kafe z automatu a tam, uprostřed toho ruchu a spěchu, jsme si daly první pusu. Vůbec jsem si to tehdy neuvědomila tu ironii, že mi dala život na místě, kde jsem si ho o pár let dřív chtěla vzít.
A teď, po letech, jsem jí to místo ukázala. Jsem téměř pět měsíců čistá a jsem tak zatraceně šťastná, že jsem dostala druhou šanci na život.
Cesta, která sem vedla, byla kamenitá, ale jsem vděčná za každý hrbol, protože to byla cesta, která mě dovedla k ní. Nechci tvrdit, že cesta není pořád hrbolatá. Nedávno jsme přišly o byt a teď jsme v podstatě bez domova, přespáváme, kde se dá. Ale domov je tam, kde je srdce. Domov je držet se za ruce a smát se naší situaci na lavičce na noční zastávce tramvaje. Domov je schoulit se k sobě v průchodu, abychom se zahřály, když je venku nula stupňů. Je to trochu vtipné, že teď, když chci žít, musím se starat o přežití. Je to nový pocit. Je to stresující, ale jsem šťastná. Jediné slzy, které poslední dobou pláču, jsou slzy štěstí.
Nebyla jsem na žádné léky, terapii a na správné cestě, když jsem ji potkala. Nebyla. Ona mě jenom nutí být za život navíc vděčná, protože jsem si nemyslela, že láska pro mě kdy bude možností, a ona mě podporuje a moje zdravé cíle.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
