Článek
Dnešní mladé dívky už to naštěstí tolik neřeší a sex před svatbou je v naší kultuře naprostou normou. Jenže nebylo tomu tak vždy. Po celá staletí nebyla žena vnímána jako svobodná bytost, ale spíše jako majetek, který přechází z rukou otce do rukou manžela. A panenství? To byla ochranná známka, pečeť kvality, která zaručovala, že zboží je nepoškozené. Ostatně důvod byl ryze pragmatický a o morálku šlo až v druhé řadě. V dobách, kdy neexistovaly testy DNA, byl neporušený hymen jedinou zárukou pro muže, že potomci, které bude živit a kterým předá majetek, jsou skutečně jeho. Strach z „kukaččího mláděte“ tak vehnal ženy do role vězeňkyň vlastního těla. Běda té, která by se pokusila žít po svém. Společnost byla v tomto ohledu neúprosná a trestala každé vybočení z řady.
Veřejná potupa s krvavým prostěradlem
Největší stres zažívaly nevěsty právě o svatební noci. Zatímco ženich se mohl těšit, nevěsta se třásla strachy. V mnoha kulturách, a to i v Evropě, nebylo milování soukromou záležitostí novomanželů. Za dveřmi často čekaly tetičky, matky nebo dokonce celá vesnice, aby zkontrolovaly výsledek. Ráno muselo být prostěradlo krvavé. Tento zvyk, ukazování zakrváceného plátna z okna nebo jeho vyvěšování na plot, byl ponižujícím rituálem. Pokud krev chyběla, byla dívka označena za „použité zboží“. Rodina musela vracet věno a dívka čelila doživotní ostudě, v horších případech i fyzickým trestům či vyhnanství. Zoufalé ženy si proto často musely pomáhat samy. Traduje se mnoho historek o tom, jak si nevěsty schovávaly pod postel rybí měchýře s krví nebo se samy zranily na stehně, jen aby uspokojily davy čekající na důkaz jejich počestnosti. Byl to zkrátka tyátr, ve kterém šlo o krk.
Zazděné zaživa kvůli ztrátě cti
Ještě drastičtější metody panovaly ve starověku. Například v Římě existovaly kněžky bohyně Vesty, takzvané vestálky. Tyto ženy požívaly obrovské úcty a měly privilegia, o kterých se běžným Římankám ani nesnilo. Mělo to ale jeden háček. Musely si zachovat panenství po dobu třiceti let své služby. Pokud vestálka selhala a přišla o nevinnost, trest byl absolutní. Protože její krev byla posvátná a nesměla být prolita, Římané vymysleli krutý způsob popravy. Hříšnici pohřbili zaživa. Odvedli ji do malé podzemní komory, dali jí bochník chleba, trochu vody a lampu. Pak vchod zazdili a nechali ji napospas tmě a pomalému umírání. Ve středověku se sice obvykle nezazdívalo, ale ponížení bylo na denním pořádku. Existovaly porodní báby, které měly za úkol ženy „prohlížet“ a vydávat certifikáty o neporušenosti. Muži ve snaze pojistit si věrnost svých manželek během válečných výprav vymýšleli různé mechanické zábrany, ačkoli slavné pásy cudnosti jsou podle historiků spíše mýtem a pozdějším výmyslem než běžnou praxí. Historie panenství je tak vlastně historií majetnického práva a strachu. Dnes se sice nad těmito praktikami pohoršujeme, ale v mnoha částech světa tento tlak na ženy přetrvává dodnes. Můžeme být jen rády, že žijeme v době a na místě, kde o své intimitě rozhodujeme samy.
Zdroje:
ŠOLTÉSZ, Štěpán. Dějiny sexuality. Praha: Academia, 2023.
Gyn.cz
Dotyk.cz
StopplusJednicka.cz
