Článek
Před pár měsíci se mi zhroutil svět. Moje matka spáchala sebevraždu. Jsem její jediný syn. Naši jsou rozvedení a já jsem mámu neviděl asi dva roky, protože jsem pracoval jako učitel angličtiny ve Španělsku. Slíbil jsem jí, že ji navštívím, hned jak se vrátím.
Asi půl měsíce před mým plánovaným návratem ale vážně onemocněl děda z tátovy strany. Bylo jasné, že mu moc času nezbývá. Máma mi sama řekla, ať jedu nejdřív za tátou a za dědou.
Musím dodat, že v té době, a vlastně už pár let, jsem se sám potýkal s těžkými depresemi a dalšími zdravotními problémy. Těšil jsem se domů, do bezpečí tátova domu, kde jsem se chtěl dát trochu dohromady.
V den mého příletu děda zemřel. Byl jsem na tom psychicky i fyzicky tak špatně, že jsem nebyl vůbec schopný cestovat, a tak jsem zůstal pár týdnů u táty.
Později mi máma řekla, že za pár týdnů pojede navštívit své rodiče. Zvažoval jsem, že bych jel za nimi ve stejnou dobu. Zavolala mi i babička (z máminy strany) a ptala se, jestli přijedu. Řekl jsem jí, že si to musím promyslet, protože nevím, jestli mi bude dost dobře na další cestu. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu a že se tam všichni setkáme.
Do domu prarodičů jsem dorazil v noci, den předtím, než měla přijet máma s tetou. Právě když jsme jeli s tátou z letiště, nám teta zavolala. Oznámila nám, že máma si právě vzala život. Našli ji odpoledne v jejím bytě.
Pamatuji si tu noc naprosto živě. Nemohl jsem spát. Plakal jsem tak silně, až mě bolelo celé tělo.
Moje teta Ivana přijela o pár dní později a zůstali jsme nějakou dobu spolu. Všiml jsem si, že chování mé babičky je dost zvláštní. Máma se mi dříve zmínila, že začíná mít příznaky demence. Ale v tu chvíli ke mně ani teta, ani babička nebyly nepřátelské. Zdálo se, že chtějí držet pohromadě a projít si tím jako rodina.
Asi po týdnu jsem se vrátil k tátovi. Následující měsíc jsem byl emocionální troska. Měl jsem problémy pamatovat si i jednoduché věci a byl jsem neustále vyčerpaný.
Postupně jsem se začal cítit lépe. Začal jsem řešit dědické řízení po mámě a plánovat si vlastní život. A tehdy to přišlo. Zavolaly mi babička s tetou a řekly mi, že je to všechno moje chyba. Že jsem zabil svou matku.
Byl jsem v naprostém šoku. Obvinily mě, že jsem jí málo volal, že jsem ji nechtěl navštívit, že mě zajímaly jen její peníze (i když byla učitelka s malým bytem a nebyla bohatá). Dokonce urážely mého otce.
Vím, že obě cítí obrovskou vinu za máminu smrt. Zvlášť moje teta, protože to byla ona, kdo navrhl, aby se máma přestěhovala blízko k ní, do oblasti, kterou máma nenáviděla.
Dnes mi od tety přišel e-mail. Stroze v něm stálo, že budu muset jít k soudu a že mám zavolat přiloženému právníkovi.
Jsem tak zraněný, že si vybraly zrovna tento způsob, jak se vyrovnat s takovou tragédií. Je pro mě těžké jasně myslet a nemůžu uvěřit, že se takhle chovají. Vůbec netuším, z čeho mě vlastně chtějí žalovat. Nejde jim o peníze. Jsem si jistý, že mě upřímně nenávidí a chtějí mi ublížit.
