Článek
Je středa, 23. července 2025, a já jsem se právě vrátil domů z práce. Tedy, z mé první skutečné práce. Brigáda ve skladu Alzy v Horních Počernicích. Cítím se ponížený, trapný a neviditelný. Byl to jeden z nejhorších dnů mého života. A všechno to začalo smetákem.
Mistr na mě houkl, ať zametu rozsypaný polystyren. Vzal jsem si smeták a lopatku a snažil jsem se. Ale v životě jsem to nedělal. Snažil jsem se napodobit pohyby, co jsem viděl ve starých filmech. Výsledek byl, že jsem ten nepořádek spíš rozvířil po celé hale. Mistr nade mnou jen otráveně mávl rukou a poslal na to někoho jiného.
To byl první úder. Ten druhý, ten K.O., přišel o pauze na oběd. Seděli jsme v jídelně a jeden z kluků, Jirka, do mě šťouchnul. „Hele, Adame, dobrý tričko. Nosil jsi ho i včera, viď?“ řekl a zasmál se. A já, ve své naivitě, jsem mu upřímně odpověděl: „Jo, máma ještě neměla prací den.“
Ticho. A pak výbuch smíchu. Všichni u stolu se začali smát. „Cože? Ty si sám nepereš?“ „Kolik ti je, dvanáct?“ „Čekáš, až ti maminka vypere trenky?“ Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Chtěl jsem se propadnout do země. Pro ně to byla legrace. Pro mě to bylo odhalení strašlivého tajemství: je mi dvaadvacet a jsem naprosto neschopný.
A jak tak teď sedím ve svém malém pronajatém pokoji, valí se na mě další vzpomínky. Další důkazy mé „mimozemskosti“.
Je mi osm, jsme na škole v přírodě. Spolužačka Lucka mě na rozloučenou obejme. A já jen stojím, ruce mám svěšené podél těla. Neobjemu ji zpátky. Protože nevím, že se to má. Nikdo mi to neukázal.
Je mi devatenáct. Mám první vážnou známost. A večer před naším prvním společným víkendem sedím u počítače a s hrůzou googlím „jak se správně sprchovat“. Protože mám panický strach, že něco dělám špatně a ona si bude myslet, že jsem prase.
A teď to chápu. Moji rodiče mi dali „bezstarostné dětství“. Nikdy jsem nemusel uklízet. Nikdy jsem nemusel vařit. Nikdy jsem si nemusel prát. Všechno udělali za mě. Ale nebylo to z lásky. Bylo to z lenosti. Bylo snazší to udělat sami, než mě to učit. Bylo snazší mě udržovat v závislosti a neschopnosti.
Nevychovali ze mě dospělého člověka. Vychovali ze mě domácího mazlíčka, který je naprosto nepřipravený na život venku.
Dívám se na hromadu špinavého prádla v rohu svého pokoje. V domě je společná prádelna. Netuším, jak se ta pračka pouští. S povzdechem otevřu notebook a jdu na YouTube. Hledám: „Jak používat automatickou pračku.“
Je to trapné a ponižující. Ale zároveň je to můj první skutečný den v dospělosti. A já se to sakra naučím. I kdybych se u toho měl cítit jako ten největší mimozemšťan v galaxii.
Museli jste se také učit základní dovednosti v dospělosti, protože vás to doma nikdo nenaučil? Máte za sebou trapné a ponižující momenty, za které se stydíte? Nejste v tom sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že nás „mimozemšťanů“ je víc.
