Článek
Mám tři starší sestry. Radku (30), Báru (29) a Ivu (27). A já jsem Adam (23), jejich jediný, malý bráška. Odjakživa měly na všechno svůj názor, ale teď se jejich veškerá pozornost soustředí na jediný cíl: na mě a na mou přítelkyni Elišku.
S Eliškou jsem čtyři měsíce a jsem s ní nejšťastnější, co jsem kdy byl. Je to přesně ten typ holky, který mi vždycky chyběl. Je veselá, upovídaná, plná života a neuvěřitelně krásná. Když jsem s ní, mám pocit, že je všechno možné.
Jenže pro mé sestry je to problém. Obrovský problém. Podle nich je Eliška povrchní, hloupá a posedlá svým vzhledem. A dávají mi to patřičně najevo.
Každý den. Každý zatracený den mi pípá telefon. Rodinný chat na WhatsAppu je plný jejich jízlivých poznámek. Následují telefonáty. „Adámku, přemýšlel jsi o tom, co jsme ti říkaly?“ začne jedna. „Ta holka se k tobě nehodí,“ přidá se druhá. „My pro tebe chceme jen to nejlepší,“ uzavře to třetí.
Je to k zbláznění. Když kterákoli z nich randila s nějakým pitomcem, ani jsem necekl. Respektoval jsem jejich volbu. Ale jakmile si já najdu holku, se kterou je mi dobře, je to málem na svolání rodinné rady.
Zkoušel jsem všechno. Nejdřív slušně: „Holky, díky za starost, ale zvládnu to sám.“ Výsledek? Žádný. Pokračovaly dál.
Pak jsem zkusil být drsný: „Dejte mi s tím už konečně pokoj a starejte se o sebe!“ Výsledek? Urazily se. A po chvíli ticha pokračovaly dál, jen s pasivně agresivním podtónem.
Nejhorší jsou jejich argumenty. Když se snažím Elišku bránit a vyvracet jejich nesmyslné pomluvy, vždycky některá z nich vytáhne kartu „rodinné hierarchie“.
„Jsme starší, víme toho víc než ty,“ řekla mi Iva minule během videohovoru. „Máme na mysli jen tvoje dobro. Chceme tě vidět s tou pravou holkou.“
Tou „pravou holkou“ myslí samozřejmě někoho, koho by mi schválily ony. Pravděpodobně nějakou tichou, zakřiknutou myšku, která by jim ve všem přitakávala.
Eliška je její pravý opak. Je sebevědomá a nebojí se říct svůj názor. A to je zřejmě ten největší problém. Nezapádá do jejich představy o tom, jaká by měla být přítelkyně jejich „malého brášky“.
Před pár dny jsme měli rodinný oběd u rodičů. Eliška byla poprvé s námi. Celou dobu ji propichovaly pohledy. Každé její slovo analyzovaly a hledaly v něm chybu. Když se smála, byla podle nich „moc hlučná“. Když mluvila o své práci v marketingu, byla „povrchní“. Bylo to jako výslech.
Cestou domů byla Eliška smutná. Cítila to napětí. A mně bylo trapně. Bylo mi trapně za mou vlastní rodinu.
Chci jen, aby toho nechaly. Chci si užívat svůj vztah, aniž bych musel každý den čelit palbě kritiky. Chci přijít na rodinnou večeři a nemít pocit, že vedu svou přítelkyni na popravu.
Jsem jejich bratr, ne jejich projekt. Ale zdá se, že tohle je bitva, kterou nemůžu vyhrát. Jsem v pasti mezi láskou k ženě, která mě dělá šťastným, a láskou k sestrám, které mi tu radost systematicky ničí.
Mluví vám rodina do výběru partnera? Jak se bráníte „dobře míněným radám“, které vám ničí život? Napište mi své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
