Článek
Tahle spirála studu je mým celoživotním společníkem. Až nedávno jsem narazila na citát, který mi ji pomohl pojmenovat. Psalo se v něm: „Nemoc hodného dítěte spočívá v tom, že nikdy nezažilo, že by ostatní dokázali tolerovat jeho špatnost. Přišlo o zásadní privilegium zdravého dítěte: možnost projevit své sobecké a závistivé stránky, a přesto být bezpodmínečně milováno.“
A v tu chvíli mi to došlo. To jsem já. Celý život jsem byla stoprocentní „hodná holka“. Byla to moje strategie přežití. Vyrůstala jsem v rodině, kde jakýkoliv projev negativní emoce byl vnímán jako selhání. Vztek, závist, sobeckost… to všechno bylo nepřípustné. Byla jsem chválena za to, že jsem tichá, že nemám žádné požadavky, že nedělám problémy. Moje hodnota se odvíjela od mé bezproblémovosti.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi deset a strašně jsem záviděla sestře novou panenku. V záchvatu žárlivosti jsem jí ulomila ruku. Byla to ošklivá, dětinská věc. Ale reakce mých rodičů nebyla lekce o empatii. Byla to ledová sprcha. Trest. A nálepka „zlá a sobecká holka“, která se se mnou vlekla celé týdny. V ten den jsem se naučila, že moje „špatnost“ je neodpustitelná. Že láska je podmíněna dokonalostí.
A tak jsem se snažila být dokonalá. Měla jsem samé jedničky. Můj pokojíček byl vždy vzorně uklizený. Pomáhala jsem s nádobím, aniž by mi to musel někdo říkat. Stala jsem se expertem na potlačování vlastních potřeb, abych nikoho neobtěžovala. Byla jsem hodná. A byla jsem strašně sama.
Protože to privilegium, o kterém mluvil ten citát, jsem nikdy nepoznala. Nikdy jsem nezažila, že bych mohla něco zkazit, projevit se sobecky, být nedokonalá, a přesto slyšet: „To nevadí, Adélko. I tak tě máme rádi.“ Moje hodnota byla vždycky vázaná na můj výkon.
A teď je mi třicet a ten mechanismus funguje dál. Ta zapomenutá složenka není jen administrativní chyba. Pro můj mozek je to důkaz. Důkaz, že jsem selhala. Že jsem zase ta „zlá, sobecká holka“, která si nezaslouží lásku. Ta vlna studu je tak silná, protože v mém podvědomí je chyba rovna ztrátě lásky. A to je pro člověka pocit ohrožení života.
Dívám se na ten dopis. Stud je stále tady, ale už není tak ohromující. Teď, když vím, odkud pramení, má konkrétní tvar. Už to není jen mlhavý pocit, že jsem špatná. Je to ozvěna zranění malé holčičky, které nikdy nikdo nedovolil být jen obyčejným, chybujícím člověkem.
Jdu k počítači a platím tu složenku i s penále. Je to jen pár stovek. Ale pro mě je to dneska víc. Je to první krok k tomu, abych se naučila odpouštět sama sobě. Abych se naučila tolerovat svou vlastní „špatnost“. Abych se konečně naučila to, co mi v dětství nikdo nedal: že chyba z vás nedělá zlého člověka. Jen člověka.
Poznáváte se v syndromu ‚hodného dítěte‘? Cítíte také nepřiměřený stud za běžné lidské chyby? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná společně zjistíme, jak se naučit odpouštět sami sobě.
