Korporátní elita tají svou smrtící kokainovou závislost i v Praze, stoka ale promluvila

Znáte ho. Možná je to váš šéf, možná váš právník, nebo ten sympatický soused z luxusní novostavby s dokonalým trávníkem. Ráno s úsměvem odveze děti do drahé soukromé školy, v deset už suverénně vede klíčovou poradu, odpoledne uzavře milionový obchod a večer vtipkuje na charitativním večírku. Jeho košile je vždy perfektně vyžehlená a působí jako dokonalý stroj na úspěch, který nikdy nespí. Jenže tenhle stroj nepotřebuje k chodu jen kávu a motivační citáty. Jeho skutečným palivem, o kterém se nahlas nemluví, je kokain.

Ještě nedávno jsme si tuto drogu spojovali s divokými večírky rockových hvězd, podsvětím nebo s mafiánskými filmy z devadesátek. Dnes je ale realita mnohem prostší, uhlazenější, a o to děsivější. Droga bohatých se nenápadně přesunula z temných nočních klubů přímo do prosluněných zasedacích místností. Odborníci, lékaři i policisté bijí na poplach, z kokainu se stává naprosto normalizovaná záležitost. Už to dávno není ojedinělý úlet na oslavě Silvestra. Je to každodenní berlička, jak zvládnout drtivý tlak, stres, očekávání okolí a nekonečné pracovní tempo, které se nedá vydržet jen o kávě a dobrém spánku.

Proč tolik chytrých a vzdělaných lidí padá do této pasti? Odpověď leží v samotné kultuře moderního byznysu. Korporátní aréna je nelítostná. Vyžaduje se od vás, abyste šplhali po kariérním žebříčku, vydělávali víc peněz, kupovali lepší auta a neustále vyzařovali sebevědomí. A to i ve chvíli, kdy se vnitřně hroutíte. Běžné jsou 80hodinové pracovní týdny, které člověka naprosto vysají.

Kokain v takové chvíli funguje jako falešný zachránce. Nabízí okamžitý pocit nezranitelnosti, zbystří mysl a dodá iluzi, že máte vše pod kontrolou. Pro unaveného manažera je to zkratka k tomu, aby mohl fungovat dál. Problém je, že to, co začne jako občasné „povzbuzení“ před těžkou prezentací nebo uvolnění na víkendové párty s kolegy, se velmi rychle mění v nutnost. Bez dávky už brzy nedokážou ani vstát z postele a čelit novému dni.

O tajnostech pražské smetánky si můžeme jen šuškat u kávy, ale čísla a chemie nelžou. Nejpřesnější zrcadlo nám totiž paradoxně nenastavují sami lidé, ale pražská kanalizace. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka (VÚV TGM) ve spolupráci s Agenturou Evropské unie pro drogy pravidelně zveřejňuje výsledky analýz odpadních vod. Výsledek z posledních měření je alarmující: spotřeba kokainu napříč Evropou vzrostla o hrozivých 22 procent.

Praha se v tomto ohledu velmi rychle přibližuje západním metropolím. Známý český adiktolog Michal Miovský situaci popsal velmi trefně a bez obalu, když označil Prahu za „drogovou žumpu“. Zatímco chudší vrstvy a lidé na okraji společnosti zůstávají u tradičního a levnějšího pervitinu, elita si může dovolit dražší kokain. Pokud byste se ptali, kde je situace podle analýz vody nejhorší, výsledky ukazují přímo na centra moderního byznysu a luxusního bydlení – Karlín, Holešovice a Žižkov.

Mění se i samotný způsob, jakým se k lidem kokain dostává. Už dávno nepotřebujete znát pochybného dealera z temného podchodu u nádraží. Trh se radikálně profesionalizoval a připomíná běžné kurýrní služby. Krásným příkladem je nedávná policejní akce s krycím názvem „Baron“, při které kriminalisté rozbili síť distributorů v Praze a Hradci Králové.

Když policie tyto muže zadržela, nešlo o žádné kriminálníky z ulice. Byli to manažeři a podnikatelé. Kokain a extázi prodávali přímo ve svém vlastním, vysoce postaveném prostředí. Jeden z obviněných dokonce k rozvozu drog bez jakéhokoliv ostychu používal firemní služební auto v běžné pracovní době. A kdo byli jejich klienti? Znovu žádní typičtí narkomani. Byli to ředitelé, lépe placení zaměstnanci a podnikatelé. Podle informací z jiných policejních zdrojů je dnes v Praze dodání kokainu na luxusní adresu často rychlejší než objednávka pizzy.

Tito lidé tvoří specifickou skupinu, které se v psychologii říká „vysoce fungující závislí“. Nespí na lavičce v parku, nezanedbávají svůj zevnějšek a na první pohled mají život pevně v rukou. Mezinárodní studie naznačují, že až 9 až 13 procent vrcholových manažerů na bojuje s problémovým užíváním látek.

Jak je možné, že si toho nikdo nevšimne? Práce je vždy ta úplně poslední věc, o kterou přijdou. Vydělávají velké peníze a plní úkoly, čímž si sami před sebou i před rodinou lžou, že žádný problém nemají. Ztráta kariéry by totiž znamenala úplné zřícení jejich identity. Jenže uvnitř se hroutí. Kokain jim dává falešnou sebedůvěru, ale jakmile jeho účinek odezní, nastupuje drtivá únava, deprese, obrovská úzkost a pocit absolutního selhání.

Dostat se z této zlaté klece je pro lidi z vysokého byznysu paradoxně mnohdy těžší než pro lidi z ulice. Brání jim v tom jejich obrovské ego a panický strach ze společenského i profesního znemožnění. Přiznat slabost se v jejich dravém, toxickém světě rovná osobní prohře. Raději budou žít roky dvojí život a riskovat absolutně všechno – manželství, vztah s dětmi, zdraví i svobodu.

Neměli bychom nad tím ale dál zavírat oči. Normalizace tvrdé drogy ve jménu vyšší produktivity a zvládání stresu je cesta, na jejímž konci není spokojenost, ale totální vyhoření a trosky. Možná je načase se jako společnost konečně zastavit a položit si jednu naprosto zásadní otázku: Opravdu nám ten kariérní postup, další splněný cíl v tabulce, drahé auto a uznání okolí stojí za to, abychom kvůli nim obětovali vlastní duši, rodinu a nakonec i život?

Zdroje