Článek
Píše se rok 1939. Fašistická Itálie pod vedením Benita Mussoliniho se připravuje na vstup do druhé světové války. Vzduch je prosycený strachem a nejistotou. V malém severoitalském městečku Correggio, ukrytém v malebném regionu Emilia-Romagna, se však život zatím líně vleče svým obvyklým tempem.
Jednou z nejváženějších a nejoblíbenějších občanek je tu Leonarda Cianciulli. Padesátiletá žena malého vzrůstu vede skromný obchůdek s oblečením a nábytkem. Její dům je místem, kam si sousedky chodí postěžovat na manžele, vypít kávu a nechat si vyložit budoucnost z karet. Leonarda, které místní neřeknou jinak než s úctou „la maga“ (čarodějka či vědma), je vždy ochotná pomoci, poradit a pohostit.
Nikdo z těch, kteří k ní chodili pro útěchu, netušil, že za usměvavou tváří obětavé matky se skrývá mysl roztříštěná celoživotním traumatem, paranoiou a krví. Abychom pochopili temnotu, která Leonardu pohltila, musíme se vrátit na samotný začátek. Její životní příběh by totiž sám o sobě vydal na antickou tragédii.
Prokletá vlastní matkou
Leonarda se narodila v roce 1894 v jižní Itálii za těch nejhorších možných okolností – jako následek znásilnění. Její matka, Emilia di Nolfi, byla k sňatku s násilníkem donucena společenskými konvencemi. Není divu, že malou Leonardu od prvního nádechu nenáviděla. Byla pro ni živoucí připomínkou nejhoršího dne jejího života.
Dětství malé Leonardy bylo plné fyzického i psychického týrání. Dvakrát se pokusila o sebevraždu oběšením. „Byla jsem dítě, které nikdy nepoznalo pohlazení,“ napsala později ve svých pamětech.
Zlom nastal, když se jako mladá žena rozhodla vzepřít vůli rodiny. Odmítla bohatého ženicha, kterého jí matka vybrala, a v roce 1917 se z lásky provdala za chudého úředníka Raffaela Pansardiho. Její matka v předvečer svatby udělala něco, co Leonardinu psychiku navždy poznamenalo. Před celou rodinou svou dceru proklela. Přála jí, aby všechny její děti zemřely a ona sama skončila v blázinci.
V pověrčivé Itálii počátku 20. století mělo slovo matky obrovskou váhu. A kletba se začala brzy naplňovat s děsivou přesností.
Sedmnáct těhotenství, třináct hrobů
Manželský život Leonardy byl nepřetržitým řetězcem tragédií. V roce 1930 navíc jejich domov zničilo silné zemětřesení, po kterém se museli přestěhovat právě do Correggia. To však nebylo to nejhorší.
Během svého manželství byla Leonarda těhotná celkem sedmnáctkrát. Tři těhotenství skončila samovolným potratem. Dalších deset dětí zemřelo v kolébce nebo v raném dětství na nejrůznější nemoci. Představte si tu hlubokou, sžíravou bolest ženy, která třináctkrát chystá výbavičku a třináctkrát kráčí za malou rakví na hřbitov.
Přežily pouze čtyři děti. Leonarda se na ně upnula s fanatickou, až dusivou láskou. Zejména její nejstarší syn, Giuseppe, se stal středobodem jejího vesmíru. Byl to bystrý chlapec, její pýcha, její všechno. Chránila ho jako lvice.
V roce 1939 se však Leonardin pečlivě vybudovaný svět začal hroutit. Mussolini zatahoval zemi do války a Giuseppe dostal povolávací rozkaz. Měl odejít na frontu. V Leonardě se probudila čistá panika. Vzpomněla si na dávné proroctví staré romské věštkyně, která jí před lety četla z dlaně: „Ve tvé pravé ruce vidím vězení, v levé kriminální blázinec.“
Zoufalá matka, jejíž mysl už léta balancovala na hraně šílenství, dospěla k temnému přesvědčení. Byla si jistá, že matčina kletba si jde pro jejího milovaného syna. A uvěřila tomu nejtemnějšímu řešení, o kterém se dočetla ve starých okultních knihách: Smrt dokáže odvrátit pouze jiná smrt. Byla potřeba lidská oběť.
Past
Leonarda nešla vraždit na ulici. Byla inteligentní a trpělivá. Své oběti si pečlivě vybírala mezi ženami, které k ní chodily pro radu. Lovila ty, které něco spojovalo – byly osamělé, měly našetřené peníze a toužily po lepším životě.
Její první obětí se stala Faustina Setti, třiasedmdesátiletá neprovdaná žena. Celý život toužila po lásce a Leonarda, hrající roli dobré víly, jí slíbila, že našla bohatého manžela ve městě Pola. Podmínkou bylo absolutní tajemství, aby vztah nikdo neuřkl. Leonarda nařídila Faustině, aby prodala všechen svůj majetek, peníze jí svěřila do úschovy a napsala rodině dopisy na rozloučenou s tím, že se vdává. Tyto dopisy slíbila Leonarda odeslat z jiného města.
V den odjezdu, v prosinci 1939, přišla šťastná Faustina k Leonardě domů, aby se rozloučila. Leonarda jí nabídla sklenku vína. Byly v něm silné léky na spaní. Jakmile stará žena usnula v křesle, Leonarda vzala sekeru.
To, co následovalo, připomíná spíše scénu z hororového filmu než realitu. Leonarda tělo rozčtvrtila. Krev zachytila do velkého lavoru a nechala ji srazit. Kusy těla vhodila do obřího varného hrnce, přidala sedm kilogramů hydroxidu sodného (louhu), který se používá při výrobě mýdla, a vařila tak dlouho, dokud nevznikla hustá, tmavá kaše. Tu následně vylila do nedaleké septické jímky.
A co udělala s krví v lavoru? Její pozdější výpověď u soudu se navždy zapsala do dějin kriminalistiky: „Nechala jsem ji srazit, vysušila v troubě, rozemlela na prach a smíchala s moukou, cukrem, čokoládou, mlékem a vejci. Upekla jsem z toho spoustu křupavých čajových koláčů. Servírovala jsem je ženám, které mě přišly navštívit. A my s Giuseppem jsme je jedli také.“
Magie funguje
Giuseppe na frontě nezemřel. Pro Leonardu to byl absolutní důkaz, že magie krve funguje. A tak se rozhodla rituál zopakovat.
V září 1940 uvízla v její pavučině Francesca Soavi. Té Leonarda pro změnu slíbila lukrativní místo vychovatelky v dívčí škole v Piacenze. Scénář byl identický. Tajemství, prodej majetku, nadepsané pohlednice pro příbuzné, nadopované víno, sekera a hrnec s louhem.
Třetí a poslední obětí se v listopadu 1940 stala Virginia Cacioppo. Třiapadesátiletá bývalá operní pěvkyně, která kdysi zpívala v milánské La Scale, nyní žila v chudobě a vzpomínala na zašlou slávu. Leonarda jí nabídla práci sekretářky u tajemného divadelního impresária ve Florencii. Virginia byla drobnější, udržovaná žena. Když ji Leonarda zavraždila a uvařila, výsledek ji samotnou fascinoval.
„Její tělo se tavilo nádherně,“ diktovala později do policejního protokolu s hrůznou pýchou dokonalé hospodyňky. „Přidala jsem do hrnce celou lahvičku kolínské vody a po uvaření z ní bylo to nejkrémovější a nejvoňavější mýdlo, jaké jsem kdy vyrobila. Rozdala jsem ho sousedům. I ty koláče z její krve byly sladší a lepší než obvykle, Virginia byla taková jemná žena.“
Osudová chyba
Sérioví vrahové často začnou věřit ve svou vlastní genialitu a nedotknutelnost. Leonarda ale nepočítala s jednou věcí – Virginia Cacioppo měla velmi všímavou švagrovou jménem Albertina Fanti.
Když Virginia zmizela a Albertina dostala pochybný dopis z Florencie, neuvěřila mu. Její švagrová by nikdy neodjela bez rozloučení. Co víc, jeden ze sousedů potvrdil, že viděl Virginii v den zmizení vcházet do domu Leonardy Cianciulli. Albertina šla okamžitě na policii.
Místní náčelník policie, inspektor Serrao, byl zpočátku skeptický. Dům Leonardy byl dokonale čistý, nenašla se ani kapka krve a navíc – jak by drobná, padesátiletá matka od rodiny mohla zlikvidovat tři dospělé ženy beze stopy? Leonarda tvrdošíjně zapírala. Vše se zdálo jako slepá ulička.
Zlom nastal až ve chvíli, kdy policie objevila šperky jedné z obětí v místní zastavárně. Účtenka byla vystavena na jméno Giuseppeho, Leonardina syna. Vyšetřovatelé si pro chlapce přišli. A v tu chvíli se v Leonardě znovu probudila lvice. Aby syna ochránila před obviněním z vraždy (kterou nespáchal, o činech matky neměl tušení), okamžitě se zhroutila a přiznala se ke všemu. Zděšeným policistům pak dopodrobna popsala celou svou „kuchyni smrti“.
Soudní proces proběhl v Reggio Emilia až po válce, v roce 1946. Kdo z veřejnosti čekal, že spatří zničenou, plačící ženu zlomenou výčitkami svědomí, musel být v šoku.
Leonarda se u soudu chovala, jako by šlo o její vlastní divadelní představení. Seděla rovně, s očima upřenýma na soudce. Byla na své činy absurdně hrdá. Když se jí státní zástupce ptal na detaily porcování obětí, s ledovým klidem ho opravovala.
„Ne, pane státní zástupce, kotel nebyl měděný, ale železný. Měď by reagovala s louhem,“ poučovala ho. Během soudního líčení byla podrobena důkladnému psychiatrickému zkoumání. Profesor Filippo Saporito, významný italský psychiatr, diagnostikoval u Leonardy těžkou formu hysterie, bludy a silnou paranoiu. Přesto soud shledal, že v době vražd jednala s jasným plánem a byla příčetná natolik, aby nesla následky.
Soud nepochyboval. Byla odsouzena k 30 letům vězení, přičemž první tři roky si měla odpykat ve speciálním kriminálním ústavu pro duševně choré. Proroctví romské věštkyně – vězení i blázinec – se naplnilo do posledního puntíku. Na svobodu se už nikdy nepodívala. Zemřela na mozkovou mrtvici v říjnu 1970 v ženské psychiatrické léčebně v Pozzuoli. Bylo jí 76 let.
Její zbraně – sekera a zlověstný varný hrnec – nezmizely. Dodnes jsou vystaveny v Kriminologickém muzeu v Římě, jako němá připomínka toho, čeho je lidská mysl schopná. Případ Leonardy Cianciulli nám ukazuje děsivou pravdu. Ty nejzrůdnější činy se nemusí zrodit z nenávisti, ale mohou se skrývat za zvrácenou, temnou formou lásky. Až vám příště nějaká milá sousedka nabídne domácí čajový koláč a tajemně se usměje, že jde o speciální recept, možná si na tento mrazivý příběh z italského venkova vzpomenete.
