Krvavá noc v Jižní Koreji: Rozmáčknutá moucha naštvala Woo Bum-kona a stála život 56 nevinných lidí

Když se v dnešní době mluví o masových vrazích, většina lidí si okamžitě vybaví jména jako Anders Breivik, který v roce 2011 chladnokrevně připravil o život desítky nevinných lidí v Norsku. Dlouhá desetiletí před ním však tento temný a děsivý celosvětový primát držel někdo úplně jiný. Muž, který měl z titulu své profese občany chránit, nikoliv vraždit. Jihokorejský policista Woo Bum-kon za jedinou noc zmasakroval 56 lidí a další desítky vážně zranil.

Nespustila to přitom žádná pečlivě promyšlená teroristická ideologie, náboženský fanatismus ani politický převrat. Na samém počátku jednoho z nejhorších vraždících běsnění v moderní historii lidstva stála naprosto banální hádka s přítelkyní kvůli obyčejné mouše, která mu přistála na hrudi. Co se osudné jarní noci roku 1982 v odlehlých jihokorejských vesnicích odehrálo? Proč policie nechala vraha hodiny řádit a proč se tehdejší totalitní režim snažil celou nezměrnou tragédii před zbytkem světa utajit?

Abychom pochopili, jak se z ochránce zákona mohlo stát vraždící monstrum, musíme se nejprve podívat hluboko do jeho minulosti a pochopit jeho psychologický profil. Woo Bum-kon se narodil v listopadu 1955 v jihokorejském pobřežním městě Pusan. Cesta k uniformě pro něj byla naprosto přirozenou, ba dokonce nevyhnutelnou volbou. Jeho otec byl totiž rovněž policistou a mladý Woo k němu po celé dětství bezmezně vzhlížel. Rozhodl se jít v jeho stopách a dokázat svému okolí, že je silným a schopným mužem.

Svoji kariéru v ozbrojených složkách začal u námořní pěchoty. Zde na sebe velmi rychle upozornil, protože se ukázalo, že má naprosto výjimečný, až geniální talent pro přesnou střelbu. Zbraň se v jeho rukou stala smrtícím nástrojem, který ovládal s naprostou dokonalostí. Stal se z něj elitní střelec, což mu po propuštění z armády v roce 1978 otevřelo dveře k velmi prestižnímu místu. V prosinci 1980 nastoupil k národní policii a díky svým mimořádným střeleckým schopnostem byl brzy nasazen jako elitní strážný ve 101. bezpečnostní jednotce v Modrém domě, což je oficiální sídlo jihokorejského prezidenta.

Mělo jít o začátek zářné a bohaté kariéry. Sloužit u prezidenta znamenalo absolutní vrchol, o kterém si běžní policisté mohli nechat jen zdát. Jenže Woo Bum-kon měl i svou velmi temnou stránku, která se postupně začala drát na povrch. Jeho kolegové v elitním útvaru mu brzy začali přezdívat „šílený tygr“. Důvodem byla jeho mimořádně prchlivá, agresivní a nevypočitatelná povaha. Ta se navíc drasticky a nebezpečně zhoršovala v momentech, kdy se napil alkoholu, ke kterému měl bohužel velmi vřelý vztah.

Přestože byl kvůli svým výbuchům vzteku a nezvladatelnému pití nadřízenými opakovaně hodnocen jako nezpůsobilý pro výkon takto vysoce zodpovědné služby, nebyl od policie vyhozen. Systém zafungoval alibisticky. Místo tvrdého vyhazovu byl koncem prosince 1981 uklizen. Za trest ho degradovali a přeložili na zapadlou, nevýznamnou policejní stanici v Gungnyu, v okrese Uiryeong na jihu země. Pro muže, který hlídal samotnou hlavu státu, to byla absolutní profesní potupa.

Tento kariérní pád nesl mladý policista nesmírně těžce. Cítil se ponížený, zrazený systémem a začal trpět hlubokým komplexem méněcennosti. Namísto velkoměsta a prestiže teď hlídkoval v blátivých ulicích mezi farmáři. Na vesnici navíc začal žít se svou novou přítelkyní, místní ženou jménem Chun Mal-soon.

Problém byl v tom, že spolu žili bez formálního sňatku. V tehdejší silně konzervativní jihokorejské společnosti na počátku osmdesátých let to bylo vnímáno jako něco nemorálního a hluboce ostudného. Rodina jeho partnerky tento svazek ostře neschvalovala, zčásti kvůli chybějící svatbě, ale především proto, že o policistových problémech s alkoholem už se vědělo.

Sousedé si o páru neustále špitali za zády a Woo Bum-kon byl vůči těmto drbům nesmírně paranoidní. Jeho pošramocené ego nesneslo pocit, že se mu obyčejní vesničané posmívají. Dle výpovědí samotné přítelkyně byl policista velmi zvláštní, potýkal se s obrovským pocitem nedocenění a v jeho nitru se hromadil vztek na celý svět. Tento obří sud střelného prachu čekal jen na sebemenší, třeba i naprosto nesmyslnou jiskru, aby mohl s obrovskou silou explodovat.

Tou osudnou záminkou se stalo něco, co by zdravý člověk přešel mávnutím ruky. Bylo pondělní odpoledne 26. dubna 1982. Woo Bum-kon po obědě spal doma a odpočíval před svou večerní službou na stanici. Jeho přítelkyně, která zrovna přišla domů, si všimla, že mu na odhalené hrudi přistála moucha. V dobré víře po hmyzu plácla, aby ho odehnala a nenechala ho na svém partnerovi lézt.

Tato obyčejná, spíše pečující rána však spícího policistu prudce a nečekaně probudila. Woo vyletěl z postele jako smyslů zbavený. Okamžitě začal na svou překvapenou partnerku surově křičet. Z jeho pohledu ho žena nechránila, ale ponížila. Úder vnímal jako projev absolutního nerespektu. Rozzuřený muž vyrazil z domu a zamířil rovnou na policejní stanici, kam dorazil kolem čtvrté hodiny odpolední. Zde se místo přípravy na službu začal silně opíjet, aby utopil svůj vztek.

Kolem půl osmé večer se v naprosté opilosti a s rudýma očima vrátil domů. Jeho zuřivost během pití jen gradovala. Okamžitě se na svou přítelkyni vrhl, brutálně ji zbil a začal rozbíjet nábytek v celém domě. Když se z bytu ozývaly rány a ženský křik, zasáhli sousedé. Pokusili se opilého policistu uklidnit a zastat se zbité ženy. Jejich snaha o zjednání míru ale Woo Bum-kona vyprovokovala k absolutní nepříčetnosti. Sousedé mu prý začali nadávat, což jeho už tak pošramocený pocit nadřazenosti roztrhalo na kusy. Znovu vyrazil z domu, ale tentokrát už s jasným, promyšleným a naprosto děsivým plánem v hlavě.

Policista se vydal rovnou ke zbrojnici. Za normálních, fungujících okolností by naprosto opilý, rozzuřený muž neměl mít jedinou šanci se k silně střeženým armádním zbraním vůbec přiblížit. Jenže Jižní Korea té doby se na venkově potýkala s obrovskou laxností a nedbalostí v bezpečnostních složkách. Ukázalo se totiž, že všichni jeho čtyři kolegové, a to včetně samotného náčelníka policejní stanice, ten večer tajně a v rozporu s předpisy opustili službu. Odjeli se společně rekreovat a pít do nedalekých termálních lázní.

Byla to ukázková selhání celého systému. Woo tak jednoduše přišel k nicnetušící stráži u zbrojnice a vymluvil se, že na příkaz bere za kolegy neplánovanou směnu. Strážci mu bez jakéhokoliv ověřování uvěřili. Vrah tak získal zcela neomezený přístup k obrovskému arzenálu. Zběsilý muž se vyzbrojil do války. Popadl dvě americké vojenské karabiny M2, nabral si minimálně 180 ostrých nábojů a k opasku své uniformy si připnul sedm těžkých ručních granátů. Oblečen do slušivé policejní uniformy a po zuby ozbrojený vyrazil do nočních ulic trestat svět za to, že ho nedocenil.

Masakr začal přibližně o půl desáté večer. Jakmile Woo Bum-kon vyšel na ulici, uviděl prvního náhodného chodce. Bez sebemenšího zaváhání zvedl zbraň a muže zastřelil. Lidé v tu chvíli netušili, že onen opilý policista, který bloudí ulicí a mumlá si pro sebe věty jako „Tenhle špinavý svět“ a „Už nemůžu být policajtem“, se chystá povraždit celé vesnice.

Navzdory těžké opilosti se v jeho hlavě naplno probral vojenský výcvik a chladná kalkulace elitního střelce. Nejednal jen v prostém pominutí smyslů. Přesně věděl, jakou slabinu systém má. Jeho prvním strategickým cílem se stala místní pošta a ústředna ve vesnici Togok. Dovnitř vtrhl jako komando. Nemilosrdně zastřelil tři lidi, včetně telefonní operátorky, a následně vytáhl nůž a přeřezal všechny telefonní dráty v budově. Tímto jediným zlověstným tahem celou odlehlou oblast komunikačně odřízl od zbytku světa. Vesničané si neměli jak zavolat záchranku, nemohli zalarmovat okolní města ani přivolat armádu.

Kolem desáté hodiny večerní se vrátil do své domovské vesnice Apgok. Rozhodl se, že dokončí to, co hádka o mouchu začala. Hledal svou přítelkyni, která po předchozím krutém bití utekla hledat pomoc na ulici. Když ji našel, bez milosti ji postřelil. Žena jako zázrakem svá těžká zranění přežila, nicméně rukou šíleného policisty na místě zemřelo dalších šest nevinných lidí z jejího bezprostředního okolí, kteří se jí zřejmě snažili pomoci nebo se jen ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě.

Z policisty, ke kterému by venkované za normálních okolností s pláčem běželi pro záchranu, se stal nejděsivější posel smrti. O půl hodiny později, kolem půl jedenácté v noci, se střelcem terorizované území rozšířilo. Přesunul se do sousední vesnice Ungye. Zde předvedl naprosto neuvěřitelnou zrůdnost, která dodnes mrazí v kostech. Na ulici potkal osmnáctiletého studenta jménem Kim Ju-dong. Místo aby ho rovnou zabil, vzal si vyděšeného chlapce jako rukojmí.

S hlavní zbraně v zádech ho donutil, aby mu v místním obchodě koupil osvěžující nápoj, protože měl z alkoholu a vraždění obrovskou žízeň. Majitel obchodu, dvaapadesátiletý Shin We-do, chlapci nápoj prodal. Jakmile mladík splnil policistův bizarní rozkaz a pití mu přinesl, Woo Bum-kon ho chladnokrevně popravil výstřelem zblízka. Následně vtrhl do obchodu a zahájil palbu po majitelově rodině. Obchodník sice s prostřelenou nohou dokázal utéct do tmy, ale jeho manželka a dvě mladé dcery takové štěstí neměly. Woo je na místě zavraždil. Ještě před odchodem z vesnice stihl na místním tržišti připravit o život dalších 14 nicnetušících lidí.

Nejmrazivější a nejkrvavější dějství celé tragédie se však odehrálo po jedenácté hodině večerní v další vesnici, v Pyeongchonu. V jednom z tamních domů se právě konala velká smuteční hostina, kde se sešly desítky obyvatel. Lidé byli zmatení, když k nim uprostřed klidné noci vtrhl po zuby ozbrojený policista. Z hlubokého respektu k jeho státní uniformě ho však s úklonou pozvali dál a nabídli mu alkohol a jídlo. Woo chvíli hrál jejich hru. Předstíral, že přišel vzdát hold zesnulému, napil se a dokonce nabídl rodině kondolenční peníze ve výši 3000 wonů.

V tu chvíli si však jeden z hostů všiml vojenských granátů, které se policistovi houpaly na opasku. Opatrně se ho zeptal, proč u sebe nosí takové zbraně na pohřeb. Jiný host, který se domníval, že státní policista si z nich jen dělá legraci a zbraně musí být prázdné, na pušku sáhl a se smíchem se zeptal, proč nosí nenabité zbraně. Byla to fatální chyba. V reakci na tuto naprosto nevinnou otázku ustoupil Woo o krok vzad, odjistil karabinu a s ledovým klidem zahájil do hustého davu smutečních hostů zničující palbu. Místnost se během několika vteřin proměnila v nefalšovaná krvavá jatka. Během několika minut zde zabil neuvěřitelných 28 lidí.

Zatímco Woo Bum-kon celou noc systematicky, dům od domu vyvražďoval jednu vesnici za druhou, reakce státního bezpečnostního aparátu byla doslova k pláči. Ačkoliv o prvních výstřelech dostala policie od přeživších v okolí hlášení už po několika málo minutách, trvalo celou hodinu, než se vůbec zformovala speciální jednotka o 37 mužích, která měla střelce zpacifikovat.

Absolutní selhání velení podtrhuje fakt, že národní policejní ústředí v hlavním městě Soulu bylo o probíhajícím masakru informováno až v 1:40 ráno. Tedy více než čtyři hodiny poté, co padly první výstřely a desítky lidí už byly po smrti. Zasahující policisté se navíc po zjištění, že proti nim nestojí běžný zlodějíček, ale elitní střelec s armádními karabinami a granáty, doslova roztřásli strachy. Raději se schovávali ve stínech a v příkopech, než aby se s vrahem pustili do otevřeného boje. Během zmatku a čiré paniky dokonce došlo k případu, kdy po sobě schovaní policisté omylem stříleli a postřelili nevinného civilistu.

Únavou a alkoholem zmožený Woo Bum-kon se mezitím nepozorovaně přesunul k osamělé farmářské usedlosti na samém kraji hor. Hodiny ukazovaly kolem 3:40 ráno. V domě spal osmašedesátiletý farmář Suh In-su se svou početnou rodinou. Woo zabouchal na dveře, a když mu starý muž otevřel, policista mu začal lhát. Tvrdil, že oblastí prchá nebezpečný komunistický špion ze Severní Koreje a on je musí ochránit. Vyděšená rodina uvěřila uniformě. Na jeho pokyn se všichni shromáždili v jedné centrální místnosti.

Jakmile je měl všechny pod kontrolou, Woo odhalil své skutečné, temné úmysly. Oznámil jim, že nikdo nikam nepůjde a jsou jeho rukojmí. Když se po páté hodině ranní konečně začaly k farmě stahovat po zuby ozbrojené složky, vrah si uvědomil, že jeho noční představení definitivně končí. Do vězení jít nehodlal. Vzal do rukou dva odjištěné granáty, přitiskl si je k hrudi a objal tři své rukojmí. Následný masivní výbuch roztrhal jeho i tři nevinné oběti na kusy. Majitel domu přežil s vážnými zraněními jako zázrakem.

Když se nad zdevastovanou krajinou okresu Uiryeong konečně objevilo ranní slunce, odhalilo naprosto apokalyptický obraz zkázy. Účet za jedinou noc „šíleného tygra“ byl děsivý. Kromě samotného vraha zemřelo 56 nevinných civilistů. Nejmladší obětí bylo pouhý týden staré miminko spící v kolébce, nejstarší pak žena, které táhlo na osmdesát let. Dalších více než 35 lidí skončilo s těžkými průstřely a zraněními z granátů v nemocnicích.

Po masakru takovýchto biblických rozměrů by našinec očekával obrovskou vlnu celonárodní solidarity, dny státního smutku a veřejné tryzny za zesnulé. Nic z toho se ale nekonalo. Jižní Korea se totiž na počátku 80. let nacházela pod velmi tvrdou rukou vojenské diktatury prezidenta Chun Doo-hwana. Tento zkostnatělý a neúprosný režim zrovna rozjížděl masivní národní kampaň nazvanou „Národní hnutí za reformu vědomí“. Cílem politické masáže bylo ukázat zemi jako moderní, poslušnou a stoprocentně bezpečnou.

Zpráva o tom, že státem placený a vycvičený policista vyvraždil téměř šedesát lidí, zatímco jeho nadřízení v pracovní době popíjeli rýžové víno v termálních lázních a zbytek policistů se schovával v křoví, byla pro diktaturu absolutní PR katastrofou. Něčím, co svět prostě nesměl vidět.

Prezident Chun okamžitě nařídil státní tiskové agentuře Yonhap i všem ostatním novinám absolutní informační embargo. O největším masakru se nesmělo napsat ani slovo. První velmi útržkovité a cenzurované zprávy se objevily až s velkým zpožděním druhý den večer, a to jen díky nezávislým novinářům, kterým se podařilo do odříznuté oblasti proniknout a hrůznou pravdu zatajit už prostě nešlo.

Přestože se média snažila mlčet, politické zemětřesení režim neustál. Veřejné pobouření donutilo složit funkce ty nejvyšší státní činitele. Rezignoval ministr vnitra Suh Chung-hwa a na jeho místo usedl prezidentův přítel Roh Tae-woo. Skončil i šéf národní policie. Čtyři policisté, kteří onen osudný večer utekli z práce do lázní a umožnili tak vrahovi vyzbrojit se smrtelným arzenálem, byli okamžitě zatčeni pro hrubé zanedbání povinností a posláni za mříže.

Ačkoliv přeživší a rodiny obětí dostali od vlády finanční odškodnění, stát jako by se pokusil celou událost vygumovat z národní paměti. Režim důrazně odmítl uspořádat jakoukoliv veřejnou státní pietu, neschválil postavení žádného památníku. Cokoliv, co by občanům masakr připomínalo, bylo nepohodlné. Vesničané z Uiryeongu tak zůstali se svým neléčeným traumatem, slzami a rozvrácenými rodinami desítky let zcela sami.

Spravedlnosti pro památku mrtvých a oficiálního uznání svého utrpení se dočkali až o neuvěřitelných 42 let později. Teprve 26. dubna roku 2024 byl v okrese Uiryeong, za státní peníze ve výši stovek milionů wonů (odpovídající částce několika milionů Kč), oficiálně otevřen pamětní park. Zde se konal vůbec první skutečný, veřejný smuteční obřad, u kterého se zástupci současné policie a státní správy rodinám konečně, po více než čtyřech dekádách, oficiálně omluvili za fatální selhání svých předchůdců.

Woo Bum-kon se svým bezcitným činem trvale zapsal do dějin kriminalistiky jako nejhorší masový vrah útočící zcela osamoceně. O toto hrozivé prvenství ho připravil až o téměř třicet let později norský fanatik Anders Breivik. Příběh „šíleného tygra“ však dodnes zůstává mimořádně mrazivým a bolestným varováním. Ukazuje nám, jak nezměrná katastrofa může nastat, když se smrtící zbraně a státní moc dostanou do rukou člověka s rozvrácenou psychikou a neléčeným komplexem méněcennosti, zatímco systém, který má občany chránit, raději zavírá oči.