Továrna na smrt za železnou oponou: Jak se z obyčejného důchodce stala vraždící šumavská bestie

Zestátňování majetku, zavírání živností, politické procesy a neustálý dohled státní bezpečnosti vytvořily v zemi atmosféru dusivého strachu a hluboké beznaděje. Pro stovky tisíc Čechoslováků se situace stala naprosto neúnosnou. Lidé, kteří měli tu smůlu, že nepasovali do nových ideologických tabulek, rychle pochopili, že v této zemi už je nic dobrého nečeká. Rozhodli se proto k nejzoufalějšímu kroku ve svém životě. Opustit své domovy, své zázemí a pokusit se nelegálně překročit státní hranici do americké okupační zóny v sousedním Bavorsku.

Odhaduje se, že se o to pokusilo obrovské množství lidí, přičemž mnozí z nich museli využít služeb takzvaných převaděčů. Lidé prodávali všechno, co měli. Své celoživotní úspory, nemovitosti i rodinná dědictví měnili za zlato, drahé kameny a cenné šperky, protože to bylo jediné platidlo, které si zachovávalo svou hodnotu i za hranicemi a dalo se relativně snadno ukrýt pod oblečením nebo do dvojitých den zavazadel.

Právě do tohoto prostředí absolutního zoufalství, nejistoty a zranitelnosti vstupuje muž, který se zapsal do dějin československé kriminalistiky jako naprosté a neředěné zlo. Jmenoval se Hubert Pilčík a na první pohled to byl člověk, do kterého byste nikdy neřekli, že je schopen zabít byť jen mouchu. Narodil se 14. října 1891 v Novém Hrozenkově, ještě za dob starého Rakouska-Uherska. Během svého života vystřídal celou řadu dělnických profesí, až nakonec zakotvil v plzeňských Škodových závodech, kde poctivě odpracoval svá léta a odešel do řádného starobního důchodu. Žil v nenápadném a skromném domku v obci Senec nedaleko Plzně se svou manželkou Antonií, která byla o celých jedenáct let mladší. Manželé Pilčíkovi byli bezdětní a navenek působili jako zcela obyčejný, trochu nudný starší pár. Pilčík sám byl svému okolí znám jako usměvavý, ochotný a dobrosrdečný pán v letech. Pro svou šedivějící hlavu a laskavý výraz si dokonce vysloužil přezdívku „strýček“. Kdybyste potřebovali s něčím pomoci, strýček Hubert by neodmítl. Byla to dokonalá maska. Maska, za kterou se skrýval bezcitný predátor, jehož chladnokrevnost dodnes fascinuje kriminology a děsí laiky.

Když se po roce 1948 začala železná opona pomalu, ale neúprosně zatahovat, vznikla na hranicích obrovská poptávka po lidech, kteří znali terén a dokázali zoufalé emigranty bezpečně provést na druhou stranu. Pilčík, v té době už muž táhnoucí na šedesátku, se rozhodl, že se do tohoto nebezpečného, ale velmi výnosného byznysu zapojí. Tento věk je mimochodem u sériových vrahů značně netypický. Většina agresivních psychopatů začíná se svými zločiny v mnohem mladším věku. U Pilčíka se však zdá, že specifická společenská situace a absolutní absence kontroly nad lidmi na útěku u něj probudily to nejhorší, co v něm celá ta léta dřímalo. Pilčík si totiž velmi brzy uvědomil jednu zásadní a zlověstnou věc. Lidé, které převáděl, byli takzvaně bez identity. Neměli zastání. Pokud na své cestě do vysněného Západního Německa náhle zmizí, nikdo po nich nebude pátrat. Úřady v Československu je budou považovat za úspěšné uprchlíky a zrádce režimu. A úřady na Západě o nich nebudou vůbec vědět, protože tam nikdy nedorazí. Byli to duchové. A co je pro vraha lepšího než oběť, kterou nikdo nepostrádá a která si navíc ve svých kufrech a kapsách nese veškerý svůj pozemský majetek v podobě šperků a hotovosti?

Své vražedné tažení zahájil podle všeho v roce 1948, avšak případ, který nakonec vedl k jeho odhalení, se odehrál až na jaře roku 1951. Šlo o události, které svou brutalitou otřásly i těmi nejzkušenějšími kriminalisty té doby. Večer 6. března 1951 si obyvatelé okolí všimli hustého dýmu a plamenů stoupajících z opuštěné lesní hájovny, které se místně říkalo Lipovka. Hájovna shořela do základů. Když na místo dorazili hasiči a bezpečnostní orgány a začali prohledávat doutnající trosky, naskytl se jim výjev jako z nejhoršího hororu. Uprostřed spáleniště ležely silně ohořelé lidské ostatky. Vyšetřovatelé z tehdejšího Sboru národní bezpečnosti velmi rychle zjistili, že požár nebyl dílem nešťastné náhody. Někdo ho založil zcela úmyslně a k urychlení hoření neváhal použít silné hořlaviny. Následná soudní pitva přinesla další děsivé detaily. Lékaři určili, že ohořelé tělo patřilo muži ve věku kolem padesáti až šedesáti let, který měřil zhruba 170 až 175 centimetrů. To, co však patology zarazilo nejvíce, byl stav ostatků. V pitevním protokolu bylo doslova zapsáno, že tělu chybějí končetiny a dokonce i většina vnitřních útrob. Jakoby to nestačilo, soudní lékaři objevili známky takzvaného vaření krve v tepnách. To byl hrůzný indikátor, který naznačoval, že oběť mohla být v okamžiku, kdy ji zachvátily plameny, stále ještě naživu, nebo byla upálena bezprostředně po utržení smrtelných ran. Jedinou hmatatelnou stopou, která vyšetřovatelům zbyla, byla část řetízku s obdélníkovými články, jež se zachovala na krku mrtvého muže.

Trvalo to, než se policii podařilo dát si věci do souvislostí. Ohořelým mužem z Lipovky byl Emanuel Balley, člověk, který zoufale toužil uprchnout před nastupujícím komunistickým režimem do Bavorska. Pilčík ho slíbil převést přes hranice. Společně došli až do opuštěné hájovny, kde Pilčík Emanuelovi namluvil, že si zde musí bezpečně odpočinout před finálním úsekem cesty. Když unavený a nic netušící Emanuel usnul, Pilčík neváhal ani vteřinu. S chladnokrevností řezníka vzal do ruky tvrdý obušek a spícího muže brutálně ubil ranami do hlavy. Následně tělo okradl o všechny cennosti, hájovnu polil hořlavinou a zapálil, aby dokonale zahladil všechny stopy po svém zločinu.

Kdyby se Pilčík po tomto hrůzném činu stáhl do ústraní, možná by spravedlnosti unikal ještě velmi dlouho. Ale psychologie sériových vrahů funguje jinak. Úspěšné zabití, po kterém nenásleduje odhalení, jim dává falešný pocit všemocnosti. Pilčík se cítil jako pán života a smrti. Navíc lačnil po dalším majetku. Netrvalo to ani dva týdny a úder přišel znovu. Jeho další obětí se stala Renata Balleyová, žena, která s Emanuelem plánovala společný útěk za hranice. Pilčík použil stejnou taktiku. Nakukal jí, že Emanuel už úspěšně přešel na Západ a že ji nyní dovede za ním. Vylákal ji do opuštěného a hlubokého lesního porostu nedaleko obce Senec. Kráčela před ním, plná naděje na nový svobodný život. Když k němu byla otočená zády a nic netušila, Pilčík znovu zaútočil. Tvrdým obuškem jí zezadu zasadil několik zničujících ran do hlavy. Srazil ji k zemi. Aby měl absolutní jistotu, že je žena mrtvá a nevydá ani hlásku, surově jí omotal kolem krku provaz a do úst jí hluboko nacpal improvizovaný roubík. Pak její bezvládné tělo jednoduše zahrabal do písku, jako by šlo o kus odpadu. Zavazadla a veškeré osobní věci mrtvé ženy si v klidu odnesl do svého domku v Senci.

Tím však příběh šumavské bestie zdaleka nekončí. Naopak, dostáváme se k té absolutně nejděsivější kapitole, ze které se zvedá žaludek i otrlým kriminalistům. K Emanuelově rodině totiž patřila ještě dvanáctiletá neteř jménem Daniela. Pilčík velmi dobře věděl o její existenci a měl s ní své vlastní zvrácené plány. Namísto toho, aby dívku okamžitě zabil, jak to udělal s jejími dospělými příbuznými, probudily se v padesátiletém penzistovi hluboké sadistické sklony a touha po absolutní kontrole nad lidskou bytostí. Pilčík dvanáctileté dítě unesl a uvěznil ve svém domě v Senci. Nešlo ale o žádný obyčejný pokoj. Pilčík si ve starém chlévě na dvoře vybudoval dokonale maskovaný prostor, skutečnou mučírnu. V tomto temném a vlhkém prostředí zkonstruoval hrůzné zařízení. Šlo o masivní dřevěnou desku s bednou, kterou celou pečlivě potáhl izolačním materiálem, aby dokonale tlumila jakékoliv zvuky. K této odhlučněné bedně dvanáctiletou dívku nekompromisně přivazoval, a to především za hlavu a krk. Dívka se nemohla pohnout, nemohla se bránit a její křik se ztrácel v izolaci bedny. V tomto pekle, které si dnes lze jen stěží představit, ji Pilčík držel, psychicky i fyzicky týral.

Zatímco nevinné dítě zažívalo v jeho chlévě muka, jaká si normální lidský mozek nedokáže připustit, Pilčík hrál před světem dál svou roli laskavého strýčka Huberta. Jeho drzost a absence jakéhokoliv svědomí zašly tak daleko, že se osobně vypravil za zbývajícími příbuznými rodiny, kteří ještě zůstali v Československu. S nevinným úsměvem na rtech zaklepal na jejich dveře a s klidem v hlase jim oznámil, že všichni tři – Emanuel, Renata i malá Daniela – hranici bezpečně a šťastně překročili, že jsou v pořádku a daří se jim dobře v nové domovině. Dokonce si vymyslel fiktivní dopis, o kterém tvrdil, že mu ho posílají jako poděkování. Příbuzní mu věřili a děkovali mu za záchranu svých blízkých, zatímco vrah stál přímo před nimi a dívka umírala hrůzou v jeho chlévě. Tento moment ukazuje, že Hubert Pilčík nebyl jen vrah z hamižnosti. Byl to těžký psychopat, pro kterého byla manipulace s lidskými emocemi a utrpením druhých perverzní hrou, ze které čerpal uspokojení.

Spravedlnosti však nakonec nelze unikat donekonečna. Na podzim roku 1951 se nad šumavskou bestií začala stahovat mračna. I když byla práce tehdejší bezpečnosti často ochromena politickými čistkami a zaměřovala se spíše na třídní nepřátele než na skutečnou kriminalitu, vyšetřovatelé dokázali propojit nálezy ohořelého těla na Lipovce a zmizení rodiny s osobou Huberta Pilčíka. Stopa je neomylně dovedla do nenápadného domku v obci Senec. V září 1951 spadla klec a Pilčík byl oficiálně zatčen. To, co následovalo při domovní prohlídce, se zapsalo do temné historie jako jeden z nejhrůznějších okamžiků české kriminální praxe.

Kriminalisté začali systematicky prohledávat stavení. V podkroví, důmyslně ukrytou za starým rádiem, objevili ostře nabitou automatickou pistoli a velký bubínkový revolver. Byla to obrovská úleva, že zásah proběhl tak rychle a překvapivě. Pilčík totiž naštěstí neměl dostatek času ani manévrovacího prostoru k tomu, aby se ke svým zbraním dostal. Kdyby se tak stalo, nepochybně by se pokusil postřílet zasahující policisty nebo by zbraň obrátil proti sobě. Zbraně však byly tím nejmenším problémem. Když policisté postupovali domem, nacházeli další a další šokující důkazy. V různých místnostech byly vyskládány stohy kufrů a nejrůznějších zavazadel. Uvnitř těchto kufrů se nacházelo neuvěřitelné množství oblečení – pánské šaty, dámské blůzy, sukně, dětské věcičky, hromady spodního prádla a desítky párů bot různých velikostí. V domě se ukrývalo také značné množství rozličných šperků, hodinek a cenností. Mezi těmito klenoty vyšetřovatelé bezpečně a prokazatelně identifikovali věci, které s jistotou patřily zavražděné Renatě Balleyové.

Teprve prohlídka starého chléva ale odhalila plný rozsah Pilčíkovy zrůdnosti. Policisté si všimli podezřelé, maskované stěny. Když ji strhli, objevili skrytý prostor. A v něm, přivázanou k děsivé odhlučněné bedně, našli zmučenou, vyděšenou, ale stále živou dvanáctiletou neteř. Pohled na zachráněné dítě otřásl i těmi nejtvrdšími povahami ve sboru. Dívka byla zachráněna doslova na poslední chvíli. Z Pilčíkových pozdějších výpovědí totiž vyplynulo, že její dny byly sečteny.

Výslechy Huberta Pilčíka probíhaly přesně v duchu jeho psychopatické povahy. Zpočátku zkoušel zapírat, hrál si na zmateného starce a spoléhal na svou masku hodného strýčka. Snažil se policii obelstít. Tvrdil, že on přece nikomu neublížil. Když byl konfrontován s obrovským množstvím oblečení, kufrů, bot a šperků ve svém domě, s ledovým klidem prohlásil, že to všechno jsou dárky. Tvrdil, že to jsou projevy vděčnosti od stovek spokojených lidí, které úspěšně a bezpečně převedl přes nebezpečné státní hranice na vysněný Západ. Ale tato průhledná lež se velmi rychle rozsypala jako domeček z karet. Vyšetřovatelé měli v rukou nezvratné důkazy: forenzní identifikaci těla, šperky zavražděných, hrůzné mučící zařízení a především přímé svědectví zachráněné dvanáctileté dívenky.

Když Pilčík pochopil, že tentokrát už ho žádná milosrdná lež nezachrání, jeho postoj se prudce změnil. Hodný strýček zmizel a napovrch vystoupila samotná bestie. Začal mluvit. Pilčík se chladnokrevně a bez sebemenšího náznaku lítosti nebo výčitek svědomí přiznal ke svým hrůzným činům. Detailně vyšetřovatelům popsal, jak své oběti lákal do lesů, jak využíval jejich únavy a nepozornosti a jak je brutálně ubíjel obuškem do hlavy. To, co však policisty naprosto šokovalo, bylo jeho přiznání k dalším plánům, které už naštěstí nestihl zrealizovat. Pilčík se svěřil s tím, že se chystal svůj krvavý byznys v dohledné době ukončit a zamést za sebou veškeré stopy. Do policejního protokolu zcela klidně nadiktoval, že měl v úmyslu definitivně zabít uvězněnou dvanáctiletou neteř, usmrtit dalšího jejího příbuzného a nakonec zavraždit i svou vlastní, o jedenáct let mladší manželku Antonii. Antonie zřejmě o manželových aktivitách minimálně tušila, nebo o nich věděla, a pro Pilčíka tak představovala nepohodlného svědka, kterého bylo nutné bez milosti zlikvidovat.

Před řádný soud se však šumavská bestie nikdy nepostavila. Plzeňská věznice na Borech, kam byl Pilčík umístěn do vazby, byla známá svým tvrdým režimem, avšak psychologická péče a dohled nad vazebně stíhanými pachateli nejtěžších zločinů byly v té době na tristní úrovni. Pilčík si velmi dobře uvědomoval, co ho čeká. Věděl, že oprátce katovského mistra v žádném případě neunikne. Nechtěl dát společnosti to zadostiučinění vidět ho viset. Rozhodl se jednat sám. Dne 9. září 1951, jen krátce po svém zatčení, využil chvilkové nepozornosti dozorců a ve své vězeňské cele spáchal sebevraždu. Ve věku nedožitých šedesáti let se oběsil. Způsob, jakým to udělal, jen dokazuje jeho absolutní odhodlání uniknout spravedlnosti za každou cenu. K vytvoření smrtící smyčky mu stačily jen dva obyčejné látkové kapesníky.

Sebevražda Huberta Pilčíka znamenala pro vyšetřovatele i pozůstalé frustrující konec. Vrah unikl trestu, ale především si s sebou do hrobu odnesl strašlivé tajemství – skutečný počet svých obětí. Oficiálně byl vyšetřovateli na základě přímých důkazů usvědčen z pěti dokonaných vražd. Ale pohled na hromady kufrů, desítky párů různorodých bot a záplavu šperků, které policie vynesla z jeho domu, nenechal nikoho na pochybách. To nebyla pozůstalost po pěti lidech. Kriminalisté, tehdejší i ti současní, kteří se případem zabývají, se shodují na mrazivém faktu. Obětí Huberta Pilčíka mohlo být klidně deset, ale s největší pravděpodobností jich byly desítky. Mnoho z těch lidí zmizelo v temných lesích Šumavy beze stopy. Nikdy nebyli nalezeni, nikdy nebyli identifikováni. Pokud jsou tyto předpoklady správné, činí to z Huberta Pilčíka suverénně nejhoršího sériového vraha s největším počtem obětí v celé moderní historii Československa. Je to rekord, o kterém se v tehdejších učebnicích dějepisu nemluvilo.

Konec Huberta Pilčíka měl však ještě jednu, velmi bizarní a makabrózní dohru. Po jeho smrti v plzeňské věznici učinily československé úřady z dnešního pohledu kontroverzní, avšak v kontextu tehdejšího výzkumu unikátní rozhodnutí. Tělo sériového vraha nebylo v celku pohřbeno. Hlava Huberta Pilčíka byla oddělena od trupu a následně odborně zakonzervována ve velké skleněné nádobě s formaldehydem. Soudní lékaři a kriminologové zřejmě doufali, že studium mozku nebo fyzických rysů tohoto psychopata může v budoucnu přinést nějaké vědecké poznatky o podstatě zla. Spolu se samotnou hlavou policisté zajistili také onu děsivou dřevěnou desku z odhlučněné bedny, ke které Pilčík přivazoval hlavu dvanáctileté dívenky, a další předměty dokumentující jeho trestnou činnost.

Tyto předměty nezmizely v propadlišti dějin. Naopak, dnes jsou součástí stálé expozice Muzea Policie České republiky v Praze, v sekci věnované temným dějinám kriminalistiky. Vystavená hlava ve vitríně i mučící zařízení představují pro návštěvníky obrovský šok, ale zároveň fungují jako mocné varování. Varování před tím, že to největší zlo často nepřichází v podobě démona s rohy, ale může mít tvář usměvavého, šedivějícího souseda v roláku, který vám slíbí pomocnou ruku přesně v okamžiku, kdy jste nejvíce zranitelní.

Příběh Huberta Pilčíka, šumavské bestie, je krutým připomenutím toho, jak snadno se může lidská bytost proměnit v dravce, pokud k tomu dostane vhodné společenské podmínky. Komunistický režim po roce 1948 vytvořil masivní vlnu strachu a obrovské množství zoufalých uprchlíků. A kde jsou zoufalí lidé, tam se vždy objeví někdo, kdo se rozhodne z jejich neštěstí profitovat. Pilčík nedělal rozdíly. Vraždil muže, ženy a neštítil se vztáhnout ruku ani na děti. Jeho příběh, ač starý více než sedm desetiletí, nepřestává děsit ani dnes, v éře všudypřítomných true crime podcastů a detailních policejních rekonstrukcí. Je to připomínka toho, že monstra existují. A někdy bydlí hned v sousední vesnici.

Zdroje