Jediná pravda o 21. srpnu 1968: Rusové přijeli jako zvěř a chovali se jako prasata

V současnosti se však objevují narativy, šířené různými dezinformátory či kremelskými propagandisty, které se snaží podsouvat myšlenku, že v srpnu roku 1968 šlo o nezištnou „bratrskou pomoc“ mající za cíl záchranu před údajnou hrozbou ze západu. Historická realita, vědecké důkazy a pečlivé analýzy archivních materiálů ovšem ukazují zcela odlišný obraz. Pravda o srpnové invazi roku 1968 je neúprosná, krvavá a odhaluje skutečnou tvář okupačního režimu.

Když v osudnou noc na 21. srpna 1968 překročily tanky pěti armád Varšavské smlouvy pod velením sovětských maršálů Andreje Grečka a Ivana Jakubovského československé státní hranice, nepřijeli žádní zachránci. Již ve večerních hodinách předchozího dne přistávaly na pražském letišti Ruzyně speciály s příslušníky útočných skupin a agentů KGB, aby zajistily klíčové strategické body. Vpád vojsk, označený krycím názvem Operace Dunaj, probíhal jako invaze do válečné zóny. Zahraniční vojska se k místním obyvatelům chovala s absolutním despektem, pustošila civilní infrastrukturu a od prvních hodin za sebou nechávala zmařené lidské životy.

Lze si těžko představit psychologický otřes tehdejší společnosti, když ranní probuzení narušilo dunění motorů vojenských letadel a rachot tankových pásů. Na mnoha místech se okamžitě zvedla vlna spontánního odporu. Obyvatelé stavěli barikády, strhávali uliční cedule ke zmatení nepřátelských kolon a pokoušeli se vystrašeným okupantům vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce neprobíhá. Odpovědí však byla chladná, bezohledná střelba. Cizí vojáci stříleli do neozbrojených davů, najížděli těžkou technikou do budov a bez milosti zabíjeli civilisty.

Symbolem tohoto krvavého vzdoru se stal boj o budovu Československého rozhlasu na pražské Vinohradské třídě, kde civilisté bránili svobodné vysílání. Jen u této budovy vyhaslo sedmnáct lidských životů. Podobná zvěrstva se odehrávala po celé republice. V severočeském Liberci vjel sovětský tank přímo do podloubí historických domů, přičemž zborcené zdivo zaživa pohřbilo bezbranné lidi a další byli zastřeleni. V Brně zase hlídkující okupační voják bez jakéhokoliv varování zastřelil Viliama Debnára, který se vracel autem z chaty a vezl svého pětiletého syna. Malý chlapec musel s mrtvým tělem otce strávit v autě déle než hodinu, než se mu v naprosté hrůze podařilo utéct.

Během prvního brutálního období, přesněji do konce roku 1968, si řádění okupačních vojsk podle nejnovějších historických výzkumů vyžádaly životy 137 občanů. Nejednalo se o žádné ozbrojené rebely, nýbrž o běžné civilisty – otce rodin, studenty či mladé matky, jakou byla pětadvacetiletá Marie Charousková, kterou na pražském Klárově bezdůvodně zastřelil sovětský voják. Tato eskalace násilí představovala promyšlenou demonstraci síly, která měla psychologicky zlomit jakýkoliv náznak odporu a připravit půdu pro následnou normalizaci.

Podepsáním hanebného Moskevského protokolu pod extrémním nátlakem v srpnu 1968 se situace v ulicích formálně zklidnila, avšak pro stát to znamenalo začátek hluboké, třiadvacet let trvající národní tragédie. Sovětská armáda se na území Československa usídlila pod legislativní zástěrkou takzvaně „dočasného“ pobytu. Tato dočasnost však trvala až do roku 1991. Značné množství okupačních posádek bylo rozeseto po celém území a tito nezvaní hosté zde doslova žili na útraty hostitelského státu. Státní hospodářství muselo nedobrovolně financovat jejich ubytování, obrovskou spotřebu energií, infrastrukturu i potraviny, zatímco domácí společnost upadala do normalizační letargie a všeobecného morálního rozvratu.

Dlouhodobý pobyt sovětských vojsk s sebou přinesl další desítky zmařených životů. Historické záznamy prokazují, že celková bilance civilních obětí sovětské okupace se v letech 1968 až 1991 vyšplhala na děsivých 402 mrtvých. Značná část z těchto obětí zahynula při dopravních nehodách, které způsobovali nezkušení, často pod vlivem alkoholu jedoucí sovětští řidiči. Vojenská technika se běžně pohybovala po veřejných komunikacích neosvětlená, v technicky naprosto zchátrálém stavu a s naprostým ignorováním místních dopravních předpisů. Z politických důvodů tehdejší komunistický režim a orgány Veřejné bezpečnosti tyto incidenty aktivně tutlaly. Sovětská prokuratura si osobovala právo řešit trestné činy svých vojáků výhradně sama, čímž československé úřady ztratily jakoukoliv možnost spravedlivého vyšetřování a potrestání viníků.

Tragédie se však neomezovaly pouze na silnice. Sovětští vojáci, držení v posádkách mnohdy v drastických a nelidských podmínkách, se často uchylovali k dezercím. Tito zoufalí a po zuby ozbrojení zběhové představovali pro civilní obyvatelstvo smrtelné nebezpečí. Jeden z nejděsivějších případů, vykazující rysy těch nejbrutálnějších kriminálních činů, se odehrál v dubnu roku 1981 v malé obci Břuchotín nedaleko Olomouce.

Devatenáctiletý sovětský zběh Jurij Kononov uprchl ze své jednotky a vloupal se do rodinného domku za účelem krádeže. Během činu jej nečekaně přistihla devětadvacetiletá matka Věra Dostálová, která se domů vracela se svými dvěma malými dětmi – šestiletou Pavlínkou a čtyřletým Tomáškem. Přistižený voják propadl naprostému vražednému amoku. Ozbrojen těžkým kladivem, ženu i obě předškolní děti surově umlátil. Poté si v kuchyni na místě činu s mrazivým klidem otevřel zavařené maso, najedl se, ukradl hodinky a snubní prsteny obětí a z místa utekl.

Československá státní moc i bezpečnostní aparát vyvinuly enormní úsilí, aby tento trojnásobný masakr utajily, neboť šlo o přímé ohrožení doktríny o „věčném přátelství se Sovětským svazem“. Pečlivá práce tehdejších kriminalistů však vedla k dopadení pachatele, kterého si sovětská armáda okamžitě vyžádala k vlastnímu stíhání. Vojenský soud ve Lvově následně zběha odsoudil k trestu smrti zastřelením. Tento případ názorně dokumentuje temnou realitu tehdejšího soužití, kdy byla jakákoliv iluze o spojeneckém svazku vykoupena prolévanou krví nevinných obyvatel.

Fyzické násilí a politický útlak nebyly jedinými důsledky dlouhotrvající vojenské přítomnosti. Způsob, jakým sovětská armáda nakládala s obsazeným územím, odhaloval postoj bezohledného kolonizátora. Když po více než dvou desetiletích okupační síly konečně území opouštěly, zanechaly po sobě spoušť kolosálních rozměrů. Nejednalo se pouze o rozpadlé vojenské objekty, ale především o zdevastované oblasti krajiny a skrytou ekologickou katastrofu, s níž se stát vyrovnává dodnes.

Lokality jako Milovice, Ralsko či vojenský újezd Libavá se po odchodu vojsk proměnily ve zdevastovanou, bezmála měsíční krajinu, plnou zchátralých ruin, nebezpečných černých skládek a extrémně zamořené půdy. Vztah sovětské armády k životnímu prostředí byl naprosto likvidační, a to dokonce i v kontextu doby, jež sama o sobě nepatřila k ekologicky nejuvědomělejším. Navzdory existenci tehdejších technických a státních norem okupační vojska tyto předpisy zcela ignorovala. Ropné deriváty, nebezpečné odpady, toxické kovy a nejrůznější chemikálie byly vypouštěny přímo do podloží bez jakékoliv filtrace či izolace.

Nejkatastrofálnější situace byla identifikována v okolí obřích vojenských letišť, jako bylo letiště Hradčany v Ralsku nebo Boží Dar v Milovicích. V těchto oblastech se nacházela velkokapacitní úložiště leteckých pohonných hmot. Vlivem extrémní nedbalosti a naprostého zanedbání údržby odtud do půdy unikly tisíce tun leteckého petroleje. Tento nebezpečný kontaminant hluboce zamořil podzemní vody a pod zemským povrchem vytvořil obrovská jezera ropných látek, která dlouhodobě ohrožovala rozsáhlé vodní zdroje v širokém okolí.

Důsledky tohoto ekologického barbarství ovlivňují kvalitu života obyvatel přilehlých obcí až do současnosti. V Milovicích, které ve své době představovaly hlavní štáb a domov pro více než třicet tisíc sovětských vojáků a tisíce jejich rodinných příslušníků, jsou stopy pobytu stále znatelné. Obyvatelé těchto oblastí potvrzují, že při vydatných srážkách a následném stoupnutí hladiny spodních vod se ve studních nezřídka objevují ropné skvrny provázené pronikavým zápachem petroleje.

Proces nápravy a sanace těchto ekologických škod odstartoval bezprostředně po revoluci v roce 1991 a představoval obrovskou finanční i technologickou zátěž pro státní rozpočet. Do konce roku 2007 bylo na odstraňování ekologických zátěží vynaloženo více než 1,35 miliardy korun, přičemž další stovky milionů následovaly v dalších fázích sanací. Státní aparát tak musel složitě a nákladně likvidovat jedovaté pozůstatky po armádě, která se před lety pasovala do role údajného obránce před imperialismem.

Z dnešního pohledu je úplné stažení cizích vojsk z konce dvacátého století často vnímáno jako logický a téměř automatický důsledek pádu železné opony. Politická a vojenská realita na počátku devadesátých let však byla mimořádně křehká, dramatická a finální odchod sovětské moci nebyl v žádném ohledu garantován. Ruská strana zpočátku využívala veškeré prostředky k protahování stahování. Vymlouvala se na nedostatečné logistické kapacity, chybějící infrastrukturu pro přesouvané vojáky ve vlasti a nedostatek transportních vlaků.

Situaci dále komplikoval vnitropolitický vývoj v rozpadajícím se Sovětském svazu. V moskevském Kremlu stále disponovaly silným vlivem konzervativní militaristické struktury – takzvaní „jestřábi“ zastoupení především v branně-bezpečnostních výborech, kteří vyklízení strategických pozic ve střední Evropě kategoricky odmítali. Existovalo zcela reálné riziko, že případný politický převrat v Moskvě by vedl k okamžitému zastavení stahování vojsk a k zakonzervování okupačního statusu quo na neurčito.

V této vysoce nestabilní a bezprecedentní geopolitické situaci sehrála určující roli aktivita tehdejšího československého poslance a rockového hudebníka Michaela Kocába. Z pozice předsedy parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk převzal iniciativu s odvahou a asertivitou, která byla tehdejším diplomatickým kruhům často cizí. Klíčovým legislativním a strategickým úspěchem této komise bylo prosazení zneplatnění smlouvy o „dočasném pobytu“ vojsk z roku 1968, a to od samého počátku její platnosti. Tímto krokem byla demaskována právní fikce pobytu a sovětská armáda byla mezinárodně právně navrácena do role nelegitimních okupantů, čímž ztratila jakoukoliv argumentační půdu pro další zdržování.

Vyjednávání byla provázena enormním psychologickým tlakem. Dobové záznamy a přímá svědectví popisují konfrontační atmosféru v Kremlu, kde se sovětští generálové uchylovali ke křiku a zastrašování. Komise však nepolevila a bedlivě kontrolovala dodržování přesného harmonogramu. Aplikovaná nekompromisní taktika zahrnovala i ostrá varování. Když se okupační velení pokoušelo odsun záměrně paralyzovat, bylo mu striktně sděleno, že v případě nedodržení lhůt budou zajištěné vlaky odstaveny a okupační jednotky budou nuceny tábořit na polích bez další podpory hostitelského státu. Tento radikální přístup slavil úspěch. Dne 26. února 1990 podepsali ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze dohodu o odchodu. Logistická operace obrovského rozsahu skončila úspěchem 27. června 1991, kdy z území odcestoval poslední velitel okupačních sil, generál Eduard Vorobjov. Státní suverenita byla po třiadvaceti letech krvavé a demoralizující přítomnosti cizí armády konečně plně obnovena.

Historické analýzy jasně ukazují, že hluboké rány způsobené okupačními mechanismy a imperiálním smýšlením nelze vnímat pouze jako uzavřenou minulost. Vývoj ve střední a východní Evropě prokazuje, že totalitní mentalita přetrvává, pokud není systematicky potlačena. V čele dnešní Ruské federace stojí Vladimir Putin, muž, který v době hroucení sovětského bloku a stahování armád působil jako rezident a agent zločinecké tajné služby KGB v německých Drážďanech. Profesně i ideologicky formován doktrínou, jež nadřadila státní sílu nad svobodu jedince a suverenitu národů, nesl pád impéria jako osobní i politickou potupu.

Jasný vhled do motivací současného ruského prezidenta poskytuje jeho projev z roku 2005, ve kterém označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofou dvacátého století. Tento výrok není pouze historickým povzdechem, nýbrž uceleným politickým programem. Ruský diktátor se nikdy nesmířil se skutečností, že státy bývalého východního bloku využily historického okna, vymanily se z područí Moskvy a integrovaly se do západních demokratických struktur. Otevřená agrese vůči Ukrajině i stupňující se konfrontační rétorika jasně demonstrují, že prvořadým cílem současného Kremlu je obnova rozpadlých mocenských bloků a znovunastolení někdejších sfér vlivu.

Přední analytici i zpravodajské služby dlouhodobě varují, že mocenské ambice Moskvy se nezastaví na východních hranicích Evropy. Ruská politická elita nahlíží na země střední a východní Evropy prizmatem revanšismu – jako na historicky odtržené teritorium a faktické kolonie, jejichž nezávislost je vnímána jako dočasná anomálie. Cílem této neokoloniální strategie je destrukce stávajícího bezpečnostního řádu, oslabení nezávislých států a vytvoření vnitřně rozpolcených společností, které by opět začaly podléhat diktátu z Ruska. Dobyvatelské metody se do jisté míry transformovaly, avšak podstata zůstává stejná. Tanky dočasně nahradily sofistikované nástroje hybridní války: masivní dezinformační operace, kybernetické útoky, energetické vydírání a systematická snaha o polarizaci demokratických zřízení.

Události ze srpna 1968 tak slouží jako mrazivé, avšak mimořádně aktuální memento. V době vojenské invaze zůstalo Československo tváří v tvář brutální přesile zcela osamocené. Dnešní realita je díky plnému začlenění států středoevropského prostoru do Severoatlantické aliance odlišná. Tato bezpečnostní infrastruktura poskytuje strategické garance a vojenskou záštitu, jež v minulém století chyběly. Přesto platí, že státní suverenita, demokratické hodnoty a svoboda nejsou samozřejmostí. Vyžadují trvalou ochranu, kritické historické povědomí a nekompromisní odmítnutí jakýchkoliv ústupků novodobému imperialismu, jehož obrysy nápadně připomínají stíny srpnových nocí roku 1968.

Odkaz srpnových událostí a navazující více než dvacetileté okupační správy představuje jeden z nejdůležitějších varovných signálů v moderních dějinách. Detailní zkoumání tohoto období jednoznačně vyvrací veškeré mýty o internacionální pomoci. Výsledkem této operace byla smrt stovek nevinných civilistů, trýznivý morální úpadek, brutální kriminální činy zakrývané státním aparátem a nevyčíslitelné ekologické škody. Teprve nekompromisní postup na počátku devadesátých let dokázal tento zničující proces zastavit. Pochopení mechanismů imperiálního podmanění zůstává naprosto klíčové pro obranu před těmi, kteří by někdejší tragédie rádi zopakovali. A tak nezapomínejme na naší historii a jednou provždy si zapamatujme, že Rusové přišli jako zvěř a chovali se jako prasata, už proto, že dezinforátoři se i letos budou snažit tento den dezinterpretoval.