Článek
V květnu 1945 si připomínáme výročí konce druhé světové války v Evropě. Ta u nás skončila tak, že část území byla osvobozena americkou armádou, část tou sovětskou. Ke skutečnému osvobození to ale mělo daleko.
Osvobozováním se zaklíná každý agresor
Jen málokterý agresor v celé historii lidstva přiznával, že je skutečně agresorem. Nacisté nejprve tvrdili, že chtějí osvobodit německou menšinu „trpící“ v Československu a poté zase „chránili“ Evropu před nebezpečím bolševismu. V roce 1950 ospravedlňoval severokorejský režim invazi na jih tím, že je třeba potrestat banditu Syngmana Rhee a osvobodit Jihokorejce od jeho nadvlády. Japonská invaze do Číny byla zase ospravedlňována tím, že Čína zaútočila na japonskou železnici a je třeba zjednat pořádek a zpacifikovat teroristický režim. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat libovolně dlouho do minulosti.
Ke slovu osvobození je proto třeba přistupovat s jistou rezervou a vždy se ptát, jestli osvobození bylo skutečně osvobozením. A pro osvobozování Sovětskou nebo Ruskou armádou to platí dvojnásob. Historie to ukazuje více než jasně. Začít můžeme rovnou u zmíněné druhé světové války.
Co je vlastně osvobození?
Není pochyb o tom, že Rudá armáda vyhnala armádu německou z velkých oblastí východní Evropy, včetně většiny území tehdejšího Československa. Dělá to z nich ale osvoboditele? Sovětský svaz do druhé světové války nevstoupil kvůli tomu, aby někoho osvobodil, právě naopak. V roce 1939 napadla sovětská vojska Polsko a připojila se tak k Wermachtu, který to samé učinil o několik dní dříve.
To, že se nakonec Rudá armáda ocitla na správné straně historie, je spíše dílem náhody, resp. toho, že dva totalitní režimy jako byly ten nacistický s komunistickým, se dříve či později vždy obrátí proti sobě. Podstatné ale je, že ani na samém počátku mezinárodní krize nebylo cílem Sovětského svazu aktivně vystoupit proti zlu a hrozbě mezinárodnímu pořádku, tímto jeho cílem nebylo dokonce ani to zůstat stranou, cílem bylo „vytřískat z toho co nejvíce“.
Osvobození v pravém smyslu znamená, že zachránce nejen, že vyžene agresora a okupanta, ale poté předá vládu zpět do rukou osvobozeného a jejich následné vzájemné vztahy jsou řízeny zcela běžnými politickými a obchodními vztahy. Tak tomu ale v případě „osvobozených“ zemí jako bylo Československo, Polsko nebo třeba Maďarsko, v žádném případě nebylo. Sovětský svaz si v těchto zemích vynutil značný politický vliv, a to i před únorem 1948. Odpovídá snad ultimativní požadavek na předání Podkarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu chování skutečného osvoboditele? Nebo unášení jeho občanů?
Po skončení války přiznal americký generál George C. Marshall chybu, když americké vojenské velení a politické vedení stále vedly v roce 1945 válku podle toho, jak diktovala vojenská situace. Sovětský svaz již v tuto dobu hrál svoji politickou hru. A platilo to i pro asijské bojiště. Na oněch několik posledních týdnů války se Sověti nepřipojili s cílem osvobozovat, ale využít příhodné situace k opanování dalších území.
Ani dnešek není jiný
Při pohledu na poslední dekády je zcela zřejmé, že ani po rozpadu Sovětského svazu se vůbec nic nezměnilo. Válka s Gruzií v roce 2008 byla vedena o území Jižní Osetie a Abcházie. Cílem války s Ukrajinou nebylo jakékoliv osvobozování, nýbrž získání kontroly nad touto zemí, která se k nevůli Moskvy ze své vůle rozhodla pro západní směřování. Sovětský svaz ani nástupnické Rusko skutečně nikdy nikoho neosvobodilo. Jeho strategické cíle byly a jsou jiné. Rusku jde především o získání kontroly nad tím či oním územím.
Osvobození za trest
Dalším prvkem, které mají „osvobození“ Ruskem společné, je to, že nepřinesla „osvobozeným“ zemím žádný prospěch. Byl to Sovětský svaz, který po roce 1945 zakázal Československu účast na Marshallově plánu a uvázal jej v ekonomicky nevýkonném bloku RVHP. Další „osvobození“ z roku 1968 je opět typickým příkladem. Sovětský svaz ani v této době neměl Československu co dát ekonomicky, hospodářky ani kulturně a společensky. Právě naopak, rozvoj země byl další okupací výrazně přidušen. S následky se koneckonců potýkáme dodnes.
Ať již skončí současná ruská válka na Ukrajině jakkoliv, ať již Gruzie či Moldavsko padnou opětovně pod ruskou kontrolu či nikoliv, jedno je jistě. Dokud se Rusové, a nejen elity, ale i ti obyčejní, nezbaví svého imperiálního myšlení, Rusko se nikdy nestane standardní evropskou zemí.
Zdroje
1) Moje rodina nikdy nepožádala o „osvobození“
2) Může se někdy Rusko stát „normálním“ evropským národem?
3) Před 68 lety ztratilo Československo Podkarpatskou Rus
