Článek
Ráno v roce 2026 začíná slibně. Tedy až do chvíle, než se podívám na svůj „chytrý náramek“. Dřív mi hodinky měřily jen kroky. Dnes? Dnes mi oznámily, že moje „mentální fitness“ je na úrovni 3 z 10 a že bych měl okamžitě zahájit dechové cvičení pro mozek. „Nech mě být,“ zamručím na náramek. „Zaznamenávám zvýšenou hladinu stresu. Spouštím uklidňující playlist,“ odpoví mi umělá inteligence z nočního stolku. To je ten pokrok. V roce 2026 už se mnou nemluví manželka, ale spotřebiče.
Vstanu a jdu se obléct. Manželka mi k Vánocům koupila nové kalhoty, protože prý musím jít s dobou. Vytahuji je ze skříně. Jsou to skinny džíny. Ano, čtete správně. V roce 2026 se tenhle módní omyl vrátil v plné síle. Soukám se do nich pět minut. Připadám si jako zubní pasta, kterou se někdo snaží nacpat zpátky do tuby. „To je teď trend,“ volá na mě žena z kuchyně. „Kombinují se s objemnou bundou.“ Výborně. Takže budu vypadat jako brambora na špejlích. Ale prý je to stylové.
Jdu do kuchyně na kávu. To je můj rituál. Nebo spíš byl. Při pohledu na cenu zrnkové kávy, která kvůli neúrodě a klimatu vyletěla do nebes, si dávám jen poloviční dávku. V roce 2026 je espresso známkou luxusu, kterou si dáváte jen za odměnu, když splatíte hypotéku (což se nestane, viz můj minulý článek).
Cestou do práce v tramvaji pozoruji lidi. Všichni mají na očích obří sluneční brýle, které zakrývají půlku obličeje. Další trend roku 2026 – oversized brýle vytlačily ty malé. Vypadáme všichni jako mouchy, ale aspoň nám není vidět do očí, když pláčeme nad cenou té kávy.
V práci mi šéf (který je o deset let mladší a nosí ještě užší džíny než já) oznámí, že zavádíme „siestu pro optimalizaci cirkadiánních rytmů“. Prý nejsme všichni skřivani a máme respektovat své vnitřní hodiny. Zní to skvěle, dokud nezjistím, že to znamená, že budeme v práci do osmi do večera, protože můj „chronotyp“ je prý „sova“.
Večer přijdu domů, sundám ty prokleté džíny (trvá to dalších pět minut a vyžaduje asistenci) a náramek mi pípne: „Gratuluji! Dnes jste přežil den bez infarktu. Vaše mentální fitness stoupla na 4.“ Děkuji, budoucnosti. Jsi úžasná. Ale zítra si vezmu tepláky.
„Tati, to není řízek, to je kultivát!“ Jak mě děti pozvaly na nedělní oběd z budoucnosti
Těšil jsem se na klasickou svíčkovou u dcery. Místo toho jsem dostal přednášku o etice stravování, talíř plný něčeho, co vyrostlo v nerezovém tanku, a jako zákusek sušenky z hmyzu. Vítejte u stolu v roce 2026, kde se na jídlo nedívá jako na požitek, ale jako na uhlíkovou stopu.
„Máme pro tebe překvapení, tati!“ hlásila dcera ve dveřích. Zalil mě pocit blaha. Vepřo knedlo? Kachna? Nebo snad sehnala tu drahou kávu? Sedli jsme si ke stolu. Na talíři leželo něco, co vypadalo jako maso. Vonělo to jako maso. Ale když jsem do toho řízl, dcera mě zastavila pohledem. „To je kultivované kuřecí, tati,“ řekla hrdě. „Žádné zvíře kvůli tomu neumřelo. Vyrostlo to z kmenových buněk v bioreaktoru.“
Ztuhl jsem s vidličkou u pusy. Můj mozek začal vysílat poplašné signály. Jím maso, které nikdy neběhalo? Maso, které nemá duši, ani rodiče? „Je to schválené v EU, neboj,“ uklidňoval mě zeť. „A má to nulovou ekologickou stopu.“ Opatrně jsem ochutnal. Chutnalo to… jako kuře. Trochu moc dokonalé kuře. Bez šlach, bez kosti, bez charakteru. Bylo to jako jíst tabulku v Excelu. Nutričně vyvážené, emočně prázdné.
„A příloha?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč. „Salát s řasami. Superpotravina roku 2026,“ usmála se dcera. „Obsahuje tolik proteinu, že bys mohl jít rovnou zvedat činky.“ Žvýkal jsem řasy a vzpomínal na babiččiny knedlíky. Ty sice neměly protein, ale měly sádlo a lásku. Tohle mělo jen efektivitu.
Největší šok ale přišel s kávou (bezkofeinovou náhražkou z čekanky, protože pravá káva je drahá). Na stole přistála miska s něčím, co vypadalo jako čokoládové hrudky. „Zkus to, jsou to cvrččí cookies,“ pobídl mě vnuk. „Cvrččí?“ „Jasně, hmyzí protein je budoucnost. Alternativní zdroje bílkovin! BfR to doporučuje!“ Díval jsem se na sušenku. Představil jsem si Jiminyho Cvrčka, jak na mě kouká smutnýma očima. V roce 2026 už nejíme zvířátka, co dělají „bú“, ale zvířátka, co dělají „cvrk“?
„Víte co,“ položil jsem sušenku zpátky, „já si asi dám jen vodu.“ Odcházel jsem z návštěvy hladový, ale „udržitelný“. Cestou domů jsem se zastavil u stánku, kde starý pán prodával klobásy. „Je to z masa?“ zeptal jsem se šeptem. „Z prasete, pane. Z opravdového prasete, co se válelo v bahně,“ mrkl na mě. Koupil jsem si dvě. Snědl jsem je za rohem, jako zločinec. Nikdy mi nic nechutnalo tak dobře. Promiň, budoucnosti, ale na tohle mi nesahej.
Kleště, skalpel a lesní běsy: Brutální pravda o kutnohorské sektě, která šokovala i otrlé kriminalisty
Vypadaly jako normální ženy – vážená zubařka a bývalá učitelka. Ve skutečnosti se ale staly nástroji šílenství muže, který se prohlásil za Boha. Přinášíme mrazivé detaily případu z Kutné Hory, kde „očista duše“ znamenala trhání zubů kleštěmi, uřezávání prstů a smrt v lese.
