Za dobrý skutek absolutní peklo: Proč Richard Jewell skončil jako nejnenáviděnější osoba Ameriky

Psal se rok 1996 a americká Atlanta žila letními olympijskými hrami. Událost takového mezinárodního rozsahu si vyžádala historicky největší nasazení bezpečnostních složek v době míru, kdy na pořádek dohlíželo zhruba třicet tisíc policistů a hlídačů. Součástí tohoto mohutného aparátu byl i třiatřicetiletý Richard Jewell, obyčejný muž, který pracoval jako ostraha pro soukromou bezpečnostní agenturu. V noci 27. července se nacházel ve střeženém sektoru Centennial Olympic Parku, kde právě probíhal bujarý koncert a lidé se bavili.

Krátce před jednou hodinou ranní si Jewell všiml něčeho, co by většina lidí v hlučícím davu a ve tmě zcela ignorovala. Pod lavičkou poblíž masivní zvukové věže ležel opuštěný zelený vojenský batoh. V době, kdy svět již měl neblahé zkušenosti s terorismem, jednal Jewell přesně podle předpisů. Okamžitě upozornil agenty FBI a společně s dalšími příslušníky ostrahy začali nekompromisně vyklízet bezprostřední okolí.

Lidé byli nevrlí, mnozí byli pod vlivem alkoholu a nechtěli opustit svá místa, ale Jewell na ně neustále naléhal a nutil je k ústupu. V tu chvíli ještě nikdo z nich netušil, že o devět minut dříve zavolal neznámý muž na tísňovou linku 911 se stručným a děsivým vzkazem: v parku je bomba a za třicet minut exploduje. Pachatel však lhal o čase. Bomba, obsahující smrtící směs výbušnin a ostrých hřebíků, vybuchla pouhých třináct minut po objevení batohu, dlouho před vypršením ohlášeného limitu.

Následky byly tragické, přesto mohly být z historického hlediska nepoměrně horší. Jedna žena zemřela přímo na místě, další člověk podlehl masivnímu infarktu a více než stovka lidí utrpěla zranění způsobená létajícími šrapnely. Expertní analýzy později jasně ukázaly, že bez včasné evakuace, kterou inicioval právě Jewell, by byly oběti počítány na desítky. Z neznámého hlídače se přes noc stal globální hrdina. Zpravodajské stanice se předháněly v žádostech o rozhovor, novináři ho plácali po ramenou a veřejnost mu tleskala. Tento sen však netrval ani tři dny.

Jak se z národního hrdiny stane během pětasedmdesáti hodin nejhledanější terorista v zemi? Odpověď leží v kombinaci obrovského politického tlaku, psychologického fenoménu známého jako kognitivní zkreslení a nebezpečného spoléhání se na teoretické kriminální profilování.

Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) stál před naprostou noční můrou. Olympijské hry představovaly symbol celosvětového míru a bezpečnosti a exploze tento obraz roztříštila na kousky. Agenti potřebovali rychle najít viníka, ale neměli k dispozici žádné bezprostřední stopy, které by je zavedly k organizované teroristické buňce. Obrátili se proto k behaviorální vědě, přesněji řečeno k metodě kriminálního profilování, která se u FBI formovala od 70. let.

Profilování pracuje s psychologickými vzorci a hledá skryté motivace pachatelů. V případě absence fyzických stop se však tento psychologický nástroj může stát smrtící pastí. Vyšetřovatelé zkonstruovali takzvaný profil „osamělého vlka“ se syndromem falešného hrdiny. Jedná o frustrovaného jedince toužícího po kariéře u policie. Takový člověk záměrně zosnuje nebezpečnou situaci jen proto, aby mohl efektně zasáhnout, zachránit situaci a sklízet ovace. Analytici z FBI vzpomněli na podobný případ z olympiády v Los Angeles v roce 1984, kde policista nastražil výbušninu, aby ji mohl „najít“.

Do této úzce střižené šablony začal Richard Jewell z pohledu FBI děsivě zapadat. Žil se svou matkou, trpěl nadváhou, byl svobodný a jeho pracovní historie u bezpečnostních složek obsahovala stížnosti na jeho příliš horlivý, až agresivní přístup k dodržování pravidel. Finální psychologickou ránu mu zasadil telefonát od jeho bývalého zaměstnavatele, rektora z Piedmont College, který vyšetřovatele upozornil na jeho dřívější působení ve funkci školního policisty. Rektor ho popsal jako fanatika, který psal epická hlášení i o těch nejmenších přestupcích studentů. V hlavách vyšetřovatelů se dílky skládačky spojily. Fakta, která nezapadala, byla ignorována. Fakta, která teorii podporovala, byla zveličena. Hrdina neexistoval, existoval jen narušený podivín, který bombu nastražil, aby se mohl stát zachráncem.

Zlom přišel 30. července, kdy reportérka Kathy Scruggs z vlivného deníku The Atlanta Journal-Constitution získala tajnou informaci ze zdrojů uvnitř FBI a publikovala článek s palcovým titulkem, že právě Richard Jewell je hlavním podezřelým. Tento krok odstartoval lavinu, která vešla do dějin jako jeden z nejděsivějších příkladů mediálního procesu – situace, kdy média a veřejnost odsoudí člověka dávno předtím, než vůbec padne formální obvinění.

Dům, ve kterém Jewell bydlel se svou matkou Bobi, okamžitě oblehly stovky novinářů, desítky satelitních vozů a fotografů. Muž se stal doslova vězněm ve svém vlastním domově, do kterého nahlížely objektivy kamer 24 hodin denně. Namísto kritického zhodnocení důkazů se redakce předháněly ve vykreslování Jewella jako neúspěšného ztroskotance. Zpravodajská ikona, legendární moderátor Tom Brokaw na americké celostátní televizi NBC, dokonce sebevědomě prohlásil, že policie má pravděpodobně dostatek důkazů k jeho zatčení a stíhání, a pouze hledá způsob, jak si pojistit jistotu usvědčení. Deník New York Post ho dokonce označil za „tlustého ztroskotance“.

Z psychologického a sociologického hlediska zde naplno zafungoval fenomén obětního beránka (scapegoating). Společnost, hluboce traumatizovaná teroristickým činem, podvědomě potřebovala tvář, na kterou by mohla upřít svůj hněv a strach. Lidé nedokážou bojovat s neviditelným zlem, potřebují konkrétního člověka. Jewell, pocházející z dělnické třídy, nezapadající do hollywoodských ideálů krásy ani životního úspěchu, představoval nesmírně snadný terč. Média se nezabývala presumpcí neviny, zabývala se výhradně tím, jak nejlépe potvrdit vytvořený profil zhrzeného podivína, na kterého si může ukázat prstem každý průměrný občan.

FBI si byla velmi dobře vědoma, že přímé důkazy chybí. Neexistovaly otisky prstů, neexistovalo svědectví, neexistoval materiál pro výrobu výbušniny. Zoufale potřebovali jediné: doznání.

Agenti se proto uchýlili k vysoce kontroverzní, manipulativní a z dnešního pohledu děsivé taktice. Pozvali Jewella na pohovor do sídla úřadu a přesvědčili ho, že neustálá přítomnost kamer a formální otázky jsou pouhou součástí přípravy instruktážního videa pro lidi zasahující při mimořádných událostech. Tato absurdní záminka měla sloužit k jedinému účelu: donutit Jewella, aby se před spuštěnou kamerou dobrovolně a nenuceně vzdal svých ústavních práv, zejména práva na advokáta a práva nevypovídat (tzv. Miranda rights). Agenti mu podsouvali podepsání právního dokumentu s tím, že jde jen o „součást hereckého scénáře“ pro budoucí diváky tréninkového videa, a že je to jen formalita.

Tento flagrantní pokus o obcházení zákonů by dost možná skončil vynuceným a falešným doznáním zmateného, vyčerpaného a autoritám důvěřujícího člověka, nebýt pohotového zásahu. Jewellův přítel a právník Watson Bryant se o probíhajícím výslechu dozvěděl, zatelefonoval do centrály a svému klientovi striktně nařídil, aby okamžitě přestal mluvit a z budovy odešel. Následné vyšetřování amerického Ministerstva spravedlnosti označilo postup agentů za hrubou chybu v úsudku, která mohla zmařit celý případ. Kdyby byl totiž Jewell skutečně vinen, jakékoliv důkazy získané touto nezákonnou formou by byly u soudu pravděpodobně smeteny ze stolu.

Zatímco média rozebírala každý detail Jewellova života, skutečný pachatel se smál na svobodě. Zásadní trhlinou ve vyšetřovací teorii byla od počátku otázka tísňového volání. Zvuková a časová analýza potvrdila, že Jewell z objektivních důvodů nemohl výhrůžný hovor uskutečnit. Telefonní budka se nacházela příliš daleko a v dané době se Jewell prokazatelně nacházel u zvukové věže, kde organizoval evakuaci. Přesto FBI odmítala veřejně přiznat chybu. Bydliště Jewellových bylo podrobeno několika drtivým domovním prohlídkám, agenti odnesli vše od oblečení, přes nářadí až po osobní poznámky.

Trvalo neskutečných 88 dní plných celonárodního ponížení a psychického teroru, než úřady uznaly realitu. Na konci října roku 1996 odeslal státní zástupce Kent Alexander Jewellovu právnímu týmu formální dopis s vyjádřením, že Richard Jewell již není považován za cíl federálního kriminálního vyšetřování. Na následné tiskové konferenci tehdejší americká ministryně spravedlnosti Janet Reno veřejně vyjádřila lítost nad únikem informací, který vedl k masivnímu zničení dobrého jména jednoho nevinného člověka.

Pravda o pachateli vyšla najevo až o mnoho měsíců později. Skutečným teroristou se ukázal být Eric Robert Rudolph, pravicový náboženský extremista, který se svými činy mstil vládnímu establishmentu a který během následujících let nastražil další tři nálože, mimo jiné na potratové klinice a v nočním klubu. Zatímco FBI a média naháněla nevinného hlídače, skutečný vrah vraždil dál. Rudolph po letech strávených na útěku v Appalačských horách skončil v rukou spravedlnosti až v roce 2003 a o dva roky později se ke všem činům formálně přiznal, aby se vyhnul trestu smrti.

Přestože byl Richard Jewell úředně očištěn, nálepky podezřelého podivína se u části veřejnosti nikdy zcela nezbavil. Lidé mají tendenci pamatovat si palcové titulky s obviněním, ale už málokdy čtou drobné omluvy na zadních stranách novin. Jewell se pokusil o zjednání spravedlnosti u občanskoprávních soudů, kde zažaloval několik obřích mediálních domů za pomluvu a zničení reputace. Společnosti jako NBC či CNN se rozhodly neprodlužovat vleklé soudní spory, uznaly svou neetičnost a mimosoudně se s ním vyrovnaly, přičemž mu vyplatily stovky tisíc dolarů.

Deník The Atlanta Journal-Constitution však jakékoliv pochybení odmítl a soudil se až do hořkého konce. Soudy v americké Georgii po dlouhých letech vynesly kontroverzní rozsudek v neprospěch Jewella s odůvodněním, že články reportérky Scruggsové byly v době svého vydání fakticky přesné, protože v daném okamžiku FBI Jewella skutečně jako podezřelého vyšetřovala. Alibistická zpravodajská přesnost tak v očích justice vyhrála nad morálním rozměrem absolutní devastace lidské psychiky.

Tragický a bolestný osud ale nakonec potkal oba hlavní aktéry tohoto mediálního dramatu. Novinářka Kathy Scruggs, která celou kauzu odstartovala, podlehla obrovskému tlaku, profesnímu vyhoření a prohlubujícím se závislostem. Nikdy se nevyrovnala s tím, že se podílela na zničení nevinného člověka. Její život vyhasl v pouhých dvaačtyřiceti letech na akutní intoxikaci léky na předpis.

Sám Richard Jewell si po formálním očištění jména splnil svůj životní sen, i když jen ve stínu toho, čím kdysi prošel. Pracoval v zapadlých městečkách v Georgii jako řadový policista za pouhých 8 dolarů na hodinu. Navzdory tomu, že pomohl zachránit nespočet lidských životů a byl konečně hrdým členem policejního sboru, nepřineslo mu to ani klid, ani dlouhý život. V roce 2007, ve věku pouhých 44 let, zemřel na těžké selhání srdce po dlouhém boji s diabetem a dalšími zdravotními komplikacemi. Odborníci i jeho rodina se shodli na tom, že extrémní psychický stres prožitý během léta 1996 zanechal na jeho fyzickém i mentálním zdraví fatální a nenapravitelné škody.

Příběh hrdiny, z něhož vyšetřovací a mediální mašinerie udělala padoucha, dnes slouží jako nejtvrdší možná psychologická lekce pro celou společnost. Zcela jasně ukazuje, proč je presumpce neviny nejen právní nutností, ale především etickým základem našeho soužití. Dokazuje, jak snadno mohou unáhlené profilování, touha po jednoduchých odpovědích a snaha o okamžité senzační odhalení přinést zkázu do života nevinného člověka, který se provinil pouze tím, že byl ve správný čas na správném místě a obětavě udělal přesně to, co udělat měl.