Hledala prince na bílém koni. Když ji 4 manželé začali nudit, otrávila je arzenem

Za tváří láskyplné babičky se skrývala chladnokrevná žena, která systematicky a bez špetky výčitek vyvraždila téměř celou svou rodinu. Příběh Nancy Agnes Hazelové, známé spíše pod přezdívkou „Chichotající se babička“ (The Giggling Granny), je temnou ukázkou toho, co se stane, když se hluboké dětské trauma a patologická touha po dokonalé romantice zvrhnou v sériové vraždění. Je to případ, který dodnes rezonuje ve forenzní psychologii a nutí nás přehodnotit naše naivní představy o tom, jak vypadá absolutní zlo.

Představte si ženu, ze které vyzařuje absolutní klid a mateřská vřelost. Ženu, která se o vás postará, když jste nemocní, uvaří vám oblíbené jídlo a s úsměvem vás uloží do postele. Pro většinu lidí to zní jako popis ideální manželky nebo babičky. Pro jedenáct lidí z nejbližšího okolí Nannie Dossové to však byla poslední scéna jejich života. V dějinách skutečných zločinů najdeme jen málo případů, které by tak hluboce zasáhly lidskou představivost. Tento příběh totiž není primárně o promyšleném plánu na zbohatnutí nebo o krvavém běsnění v temné uličce. Je o tiché, plíživé smrti, která přichází z rukou osoby, jíž věříte nejvíce.

Klíč k odhalení jedné z nejděsivějších sériových vražedkyň americké historie přinesl až podzim roku 1954. Pátý manžel Nannie Dossové, přísný a spořádaný pastor Samuel Doss, skončil v nemocnici v oklahomské Tulse se závažnými zažívacími potížemi. Samuel byl dobrý muž, nekouřil, nepil a nebil ji, ale vedl nesmírně nudný a přísný život – zakazoval jí například číst její oblíbené milostné romány a nutil ji chodit spát se západem slunce. Když se v nemocnici zotavil z toho, co lékaři mylně diagnostikovali jako těžkou infekci trávicího traktu, byl propuštěn do domácího ošetřování k milující manželce.

Ta však nehodlala svůj plán nedokončit. Ještě ten samý večer mu naservírovala doma upečený švestkový koláč a šálek kávy, které předtím štědře obohatila smrtelnou dávkou arzenu. Když Samuel o několik hodin později v agónii zemřel, jeho ošetřujícímu lékaři se náhlé úmrtí nezdálo logické. Rozhodl se nařídit pitvu, která v těle zesnulého odhalila masivní přítomnost jedu.

Následné policejní vyšetřování strhlo oponu, za níž se dlouhá léta ukrývala iluze dokonalé pečovatelky. Při výsleších žena neplakala ani nezapírala. Místo toho s úředníky nepokrytě flirtovala, neustále se hihňala a s mrazivým klidem se přiznala, že Samuela zavraždila. A nezůstalo jen u něj. Vyšetřovatelům brzy došlo, že sedí naproti osobě, jejíž krvavá stopa se táhne napříč několika americkými státy po dobu téměř tří desetiletí.

K pochopení zvráceného psychologického mechanismu, který Nannie Dossovou vedl k zabíjení, je nutné nahlédnout do jejího nejranějšího dětství. Pokud jako psychoterapeut hledám kořeny těžkých osobnostních poruch, dětství je vždy prvním místem, kam se vydám. Narodila se 4. listopadu 1905 v alabamském Blue Mountain pod jménem Nancy Agnes Hazelová. Její raný život představoval naprosté peklo. Společně s matkou a čtyřmi sourozenci žila pod tvrdou nadvládou despotického a násilnického otce Jamese Hazela. Ten svým dětem odepíral i základní vzdělání a nutil je k těžké fyzické práci na rodinné farmě.

Fyzické i psychické zneužívání bylo na denním pořádku. Otec dívkám přísně zakazoval nosit atraktivní oblečení a líčit se, dokonce jim zakazoval chodit na společenské akce a tancovačky, protože byl paranoidně přesvědčen, že by to přilákalo pozornost mužů. Navzdory této pokřivené „ochraně“ byla Nannie v dětství opakovaně znásilněna, což její otec zcela odmítal vzít na vědomí. K rozsáhlému psychickému poškození se v jejích sedmi letech přidalo i poškození fyzické. Během cesty vlakem za příbuznými došlo k prudkému zabrzdění a dívka narazila hlavou do kovové tyče sedadla před ní. Tento úraz jí způsobil celoživotní vážné migrény, výpadky paměti a těžké depresivní stavy.

V prostředí, kde neexistovala rodičovská láska, bezpečí ani ochrana, si mladá dívka vytvořila vlastní mechanismus psychologického přežití. Únik před krutou realitou nacházela na stránkách matčiných ženských časopisů. Naprosto propadla čtení milostných románů a s posedlostí sledovala sloupky pro osamělá srdce. Právě zde se zrodila její zidealizovaná, extrémně zkreslená představa o dokonalé lásce a perfektním muži. Tento fiktivní svět se pro ni stal modlou, s níž později nemilosrdně konfrontovala každého svého partnera. Kognitivní disonance mezi sny o princi na bílém koni a realitou amerického venkova počátku 20. století se později stala smrtící rozbuškou.

Její první pokus vymanit se z toxického domova přišel už v šestnácti letech, kdy se po pouhých čtyřech měsících známosti provdala za svého spolupracovníka z textilní továrny, Charleyho Braggse. Tento svazek však vytoužené osvobození nepřinesl. Braggs žil se svou svobodnou a panovačnou matkou, jež brzy zcela převzala kontrolu nad Nanniiným životem. Život v další kleci vedl k tomu, že frustrovaná žena začala hledat útechu v alkoholu a vybudovala si silnou závislost na cigaretách.

Manželství, které produkovalo permanentní hádky a podezřívání z nevěry, přineslo na svět čtyři dcery. V roce 1927 však udeřila nepochopitelná tragédie – dvě z prostředních dcer náhle zemřely. Lékař sice stanovil jako příčinu smrti otravu jídlem a neprovedl pitvu, ale Charley Braggs začal tušit strašlivou pravdu. Pamatoval si totiž velmi zřetelně, že když ráno odcházel do práce, byly obě dívky naprosto zdravé, ovšem po návratu je nalezl mrtvé na podlaze v kuchyni. V záchvatu čirého pudu sebezáchovy sbalil nejstarší dceru Melvinu a uprostřed noci od manželky utekl, přičemž v domě nechal jen novorozenou dceru Florine. Tento instinktivní útěk z něj učinil naprostý unikát – stal se jediným manželem, který soužití s Nannie Dossovou přežil. Jak se později ukázalo v kriminologických rozborech, zachránilo ho mimo jiné i to, že na něj manželka neměla uzavřenou životní pojistku.

Po rozvodu s Braggsem se naplno rozběhl smrtící hon za „dokonalým“ partnerem. Nannie se s muži seznamovala výhradně prostřednictvím inzerátů a rubrik osamělých srdcí, k nimž utíkala už jako dítě.

Druhým manželem se v roce 1929 stal Robert Franklin Harrelson. Tento muž, který se brzy projevil jako hrubý násilník a alkoholik, s ní žil neuvěřitelných šestnáct let. Hranice její tolerance praskla na podzim roku 1945. Robert se tehdy vrátil domů z bujarých oslav kapitulace Japonska a v těžké opilosti svou ženu surově znásilnil. Nanniina reakce nebyla hysterie ani přivolání policie, ale mrazivě chladnokrevná exekuce. Následujícího dne mu do sklenice s jeho oblíbenou kukuřičnou whisky nasypala štědrou dávku jedu na krysy a v naprostém klidu pozorovala, jak muž umírá v bolestivých křečích.

Tato první úspěšná vražda dospělého muže prolomila její morální bariéry. Když zjistila, jak snadné a beztrestné zabíjení je, otevřela se před ní zrůdná cesta řešení všech životních překážek. O pouhé tři dny později už listovala inzeráty a našla si Arlieho Lanninga, za kterého se provdala. I tento svazek byl protkán alkoholem a Arlieho nevěrami. Když Lanning v roce 1952 zemřel s příznaky náhlého srdečního selhání – vykazoval horečku, zvracení a bolesti břicha – nikoho v městečku nenapadlo podezřívat jeho usměvavou a zdánlivě obětavou manželku. Lékaři přisoudili úmrtí zničeným játrům a komplikacím spojeným s chřipkou, pitva se opět nekonala. Krátce nato podezřele vyhořel jejich dům, za což si Nannie vyinkasovala peníze z pojistky.

Čtvrtého manžela, Richarda Mortona, ulovila ještě v témže roce. I on skončil otrávený arzenem v květnu 1953, zřejmě proto, že se Nannie začal nudit nebo jednoduše v inzerátech objevila nového, slibnějšího kandidáta – pastora Samuela Dosse.

Profil Nannie Dossové se však výrazně odlišuje od stereotypních černých vdov tím, že její agresivita nesměřovala pouze na partnery, z nichž by měla přímý finanční užitek. Chladnokrevně a systematicky likvidovala jakéhokoliv člena rodiny, který se stal nepohodlným, vyžadoval péči nebo jednoduše stál v cestě jejím potřebám. Během let zavraždila nejen čtyři manžely, ale také svou matku Louisu, sestru Dovie, tchyni a dokonce dva vlastní vnuky.

Když matka Louisa po zlomenině kyčle potřebovala ošetřování, dcera Nannie se role pečovatelky ochotně ujala. Matka nevysvětlitelně zemřela v lednu 1953. Sestra Dovie, trvale upoutána na lůžko, zesnula bezprostředně poté, co se k ní Nannie nastěhovala. Stejný osud potkal i Lanningovu matku.

Nejděsivější kapitolu však představují vraždy malých dětí. V roce 1945 porodila její dcera Melvina (ta, kterou jako malou zachránil Charley Braggs) syna. Kvůli vyčerpání z porodu a silnému vlivu anestetik ležela na lůžku, když spatřila svou matku Nannie, jak se sklání nad novorozencem. Podle Melvinina očitého svědectví vzala babička kloboukovou jehlici a nemilosrdně ji zapíchla novorozenci přímo do hlavičky. Když Melvina později konfrontovala rodinu, bylo jí sděleno, že dítě zkrátka zemřelo, ačkoli si i ostatní všimli, že Nannie držela v ruce jehlici. Lékaři nedokázali úmrtí spolehlivě vysvětlit. O něco později, když Melvina odjela po ošklivé hádce navštívit otce a nechala u matky na hlídání svého staršího, dvouletého syna Roberta, chlapec u Nannie náhle zemřel na asfyxii. Zarmoucená babička si po dvou měsících zcela pragmaticky vyzvedla 500 dolarů z chlapcovy životní pojistky, kterou předtím prozřetelně uzavřela.

Případ „Chichotající se babičky“ je pro moderní forenzní psychologii naprostým fenoménem. Pokud se podíváme na kriminologické statistiky, drtivá většina známých sériových vrahů jsou muži. Když muži zabíjejí sériově (vzpomeňme na Teda Bundyho nebo Jeffreyho Dahmera), jejich motivací je často hluboce zakořeněná touha po absolutní moci, nadvládě, sexuálním uspokojení a sadismu, přičemž používají přímé a brutální násilí vůči cizím lidem. Dokonce i jedna z mála proslulých ženských sériových vražedkyň, Aileen Wuornosová, vraždila způsobem, který připomínal spíše mužský vzorec – její násilí bylo impulzivní, afektivní, vedené zuřivostí a namířené zblízka střelnou zbraní.

Nannie Dossová naopak ztělesňuje klasický a velmi nebezpečný archetyp ženské psychopatie. Spadá do kategorie takzvaných „černých vdov“, které nezabíjejí pro sexuální potěšení, ale pro řešení svých vnímaných životních problémů. Její zbraní nebyl nůž ani zbraň, ale pečlivě odměřené dávky jedu (arzenu či jedu na krysy) skryté v kávě a domácích jídlech. Cílem nebyli neznámí lidé, ale ti nejbližší – rodinní příslušníci a manželé, ke kterým měla neomezený přístup díky své roli primární pečovatelky.

Ačkoliv z řady úmrtí těžila finančně prostřednictvím pojištění, sama peníze jako hlavní motiv vždy odmítala. Vyšetřovatelům s bezelstným úsměvem sdělila, že její jedinou skutečnou motivací bylo hledání „ideálního partnera a opravdové romantiky“. Tato perverzní racionalizace je učebnicovým příkladem maligního narcismu smíšeného s hlubokou psychopatií. Lidé pro ni nebyli živé bytosti s vlastní hodnotou, ale pouhé rekvizity v jejím vysněném milostném románu. Jakmile manžel začal být nudný, choval se jinak, než by si hrdinka z časopisu představovala, nebo představoval přílišnou zátěž, byl jednoduše a chladnokrevně „vyřazen“.

Je fascinující sledovat, jak dokonale klamala své okolí. Nannie disponovala obrovským povrchním šarmem a manipulativností. Představovala archetyp starostlivé jižanské babičky – v květovaných šatech a s úsměvem, který komunitu přesvědčil o tom, že je to jen hluboce nešťastná žena stíhaná nepřízní osudu. Tato schopnost využít genderových stereotypů (že starší, usměvavé ženy pečující o rodinu přece nevraždí) jí poskytla takřka neviditelný plášť, pod nímž mohla desítky let beztrestně operovat.

Když byla Nannie Dossová na podzim 1954 zatčena, reakce společnosti byla směsicí zhnusení a nepochopení. Její doznání probíhalo ve skvělé náladě; během popisu, jak trávila vlastní rodinu, se nepokrytě hihňala a dobírala si policisty, čímž si od médií vysloužila onu slavnou přezdívku Chechtající se babička.

Tato zrůdná absence empatie a výčitek svědomí nakonec narazila na limity soudního systému. Přestože měla na svědomí minimálně jedenáct lidských životů, unikla trestu smrti na elektrickém křesle – a to primárně kvůli dobové neochotě americké justice popravovat ženy. V květnu roku 1955 byla odsouzena na doživotí a převezena do státní věznice ve městě McAlester v Oklahomě. Její život ve vězení netrval dlouho. Na desáté výročí svého uvěznění, 2. června 1965, zemřela ve vězeňské nemocnici na leukémii ve věku padesátisáti devíti let. Pohřbena byla na hřbitově Oak Hill Memorial Park.

Příběh Nancy Agnes Hazelové pro nás zůstává drsnou připomínkou toho, že lidská psychika dokáže vygenerovat ty nejděsivější obranné mechanismy. Mimořádně kruté dětství, násilí a pocit absolutní bezmoci ji nahnaly do toxického snového světa, který ji postupně zbavil veškeré lidskosti. Její případ dodnes nutí k zamyšlení nad tím, že to nejčistší zlo na sebe nemusí brát podobu monstra ukrytého ve stínech. Někdy se zkrátka jen usmívá, ptá se vás, jaký jste měli den, a podává vám šálek čerstvě uvařené kávy.

Harrison MA. FSK Crimes and Outcomes. In: Just as Deadly: The Psychology of Female Serial Killers. Cambridge University Press; 2023:72-85.

https://books.apple.com/ca/audiobook/black-widow-the-true-story-of-giggling-granny/id1469611826

https://en.wikipedia.org/wiki/Nannie_Doss

https://medium.com/the-hairpin/that-girl-is-poison-a-brief-incomplete-history-of-female-poisoners-f6f9aa32507d

https://csi.pressbooks.pub/darkmindsdeadlydeeds/chapter/case-studies-and-theories-nanny-doss-the-giggling-granny/

https://csi.pressbooks.pub/uncserkill/chapter/chapter-10-nannie-doss-the-giggling-granny/