Článek
Horníci, kteří na Jáchymovsku dobývali olovo či stříbro, dobře znali rudu, které říkali smolinec. Nenazvali ji tak náhodou, tušili totiž, že právě tahle ruda je spojená s vážnými onemocněními plic. Ruda navíc zatím neměla žádné využití. Z pohledu horníků tak ze smolince opravdu nekoukalo nic dobrého.
V 19. století se situace trochu změnila, neboť uranové sloučeniny začaly být využívány pro barvení skla, porcelánu či glazur. Na konci století se právě z jáchymovských rud podařilo manželskému páru Marie Sklodowská a Pierre Curie izolovat radium. Oběma manželům to postupně přineslo Nobelovu cenu a radium se navíc poměrně rychle začalo používat v lékařství.
Ozařování nádorů sice dávalo jistý smysl, byť provedení v té době ještě pokulhávalo, ale produkty jako radioaktivní zubní pasta nebo kosmetika byly opravdu slepou uličkou vývoje. Pak ale přišla zmíněná Hirošima a najednou byl o uran eminentní zájem, především ze strany Sovětského svazu. Stalin potřeboval dohnat náskok Spojených států a logicky proto zaměřil svůj zájem na jediný otevřený uranový důl v Evropě, tedy ten jáchymovský.
Sovětský zájem o uran
Hned při osvobození se spolu s bojovými jednotkami dostali na české území sovětští experti, kteří okamžitě začali posuzovat situaci. Na podzim byla potom podepsána tajná dohoda mezi Československem a Sovětským svazem o odběru uranové rudy. Za československou stranu se na smlouvu podepsal Zdeněk Fierlinger.
S Jáchymovskem měli Sověti velké plány a postupně sem chtěli přestěhovat přes padesát tisíc lidí. K tomu nakonec nedošlo, ale Sověti sem alespoň umístili na 4 tisíce německých zajatců. V následujících letech se do Sovětského svazu přemístilo velké množství jáchymovského uranu. V této fázi za něj Československo inkasovalo peníze, to se ale mělo brzy změnit.
Sověti postupně získávali i jiné zdroje uranu, především pak ve východním Německu. K tomu se začalo těžit i na Příbramsku a v některých dalších československých lokalitách včetně toho největšího v severočeské oblasti okolo Stráže pod Ralskem.
Dodávky za každou cenu
Mezi lety 1945 a 1989 se v Československu vytěžilo 102 600 tun uranové rudy. Jak již bylo řečeno, v prvních letech byla těžba ekonomicky výhodná. Později však Sovětský svaz přestal za uran platit penězi, ale zbraněmi. To už pro Československo bylo o poznání méně výhodnější. Skutečná situace byla ještě horší, neboť při těžbě byly do podzemí vtlačeny téměř 4 miliony tun kyseliny sírové a 300 tisíc tun kyseliny dusičné a fluorovodíkové. Vznikl tím obrovský vnitřní dluh na životním prostředí v podobě ekologické zátěže, která není do dnešní doby stoprocentně vyřešena.
Dalším problémem bylo to, že těžená ruda obsahovala obrovské množství dalších potenciálně cenných kovů. Za ty Sovětský svaz samozřejmě neplatil vůbec nic. Podle lokality šlo především o měď, zirkonium, hafnium, kobalt, stříbro, wolfram apod. Pro splnění požadavků Sovětského svazu byla navíc těžba prováděna ekonomicky nevýhodnými metodami, které se jinde na světě nevyužívaly, i to přidávalo na její ekonomické nevýhodnosti. Starost o těžbu uranu u nás měl na starosti Uranový průmysl, ten fungoval prakticky v utajeném režimu. I to zvyšovalo náklady státu na těžbu a ztěžovalo jakoukoliv kontrolu.
Závěr
Z výše uvedeného plyne, že pro Československo byl celý vztah značně nevýhodný a nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že se jednalo spíše o krádež než o obchod. To nejdůležitější je ale přesto všechno stále fakt, že československý uran pomohl Sovětskému svazu vybudovat jaderný arsenál, kterým dnes představitelé sovětského Ruska vyhrožují mimo jiné i České republice. Jedná se proto o velmi problematickou kapitolu naší historie.
Zdroje:
