Článek
Křížové výpravy, také křižácké výpravy či kruciáty, byla válečná tažení proti nevěřícím, jinověrcům nebo kacířům. Vyhlašoval je zpravidla papež, jejich vojenské vedení pak bylo svěřeno zkušeným vojevůdcům, chrabrým rytířům v zářivé zbroji, ale také chudým sedlákům a bezzemkům (ano, v lásce a válce je dovoleno všechno). Jejich cíl byl velmi ušlechtilý: bezvěrce a „špatnověrce“ vlákat do sítí křesťanství, respektive pod taktovku římskokatolické církve, uznávat autoritu Bible, Boha a papeže jako zástupce Boha na zemi. Velkorysá myšlenka, leč bohužel někdy bylo prvenství náboženské etiky smeteno a na vrchol žebříčku veškerých ctností se dostala hamižnost, lakota a bezbřehá touha po moci. Ale nepředbíhejme. Křížové výpravy byly vyhlášeny několikrát, dokonce tímto typem válečného konfliktu byly poctěny i Čechy, a to za vlády Jiříka z Poděbrad ve druhé polovině 15. století. Nejznámější kruciáty jsou ty, které byly vedeny proti Turkům.
Ve znamení kříže
Jistě hoříte nedočkavostí, až se dočtete, odkud bojovná tažení získala svůj název. Bojovníci před zahájením tažení skládali slib, následně byli označeni křížem, jedním z nejvýraznějších symbolů křesťanství, symbolem utrpení Ježíše Krista. Proto se pro tyto vojáky vžilo pojmenování křižáci. Dostali se pod ochranu církve a získali vskutku lákavou odměnu – jejich hříchy byly smazány, zapomenuty, účastníci bojů tak byli opět čistí jako lilium a nevinní jako právě narozené dítě. Kdo by nešel riskovat smrt nebo zmrzačení, když mu církev zajistila věčný život v ráji plný hojnosti a radosti!
Největší křížové výpravy se odehrály v období vrcholného středověku. Jejich spouštěčem byli Turci, národ z východu, který se začal nebezpečně přibližovat Evropě. Osmané v polovině 11. století porazili Byzantskou říši, čímž si otevřeli cestu do jejího nitra, do Anatólie. Byzantinci zavětřili a správě rozpoznali velké nebezpečí, proto se obrátili s prosbou o pomoc na papeže. Oprávněně. Turci bez milosti vraždili křesťany, loupili, zabírali půdu a obsadili obchodní cesty, spojnice mezi západem a východem. Urban II. ucítil v té šlamastice na východě příležitost, jak opět sjednotit křesťany (Byzantinci byli sice také křesťané, ale pravoslavní. V roce 1054 totiž došlo k rozkolu v církvi a jednotní křesťané se rozpadli na dvě větve: římskokatolickou a pravoslavnou na východě) a šířit vliv církve.
Turci, třeste se!
V roce 1095 byla svolána synoda v Clermontu a v Piacenze, papež Urban II. oficiálně vyhlásil křížovou výpravu. Na pomoc Byznci? Ale kdeže! Bojovat se odešlo do Svaté země proti nevěřícím, znovudobýt Jeruzalém a osvobodit tamní Kristův hrob od nečistého „muslimského nánosu“. Odtáhli jak udatní rytíři v lesklé zbroji, tak chudáci s vidlemi, hráběmi či lopatami. Motivace k boji? Již zmíněné odpuštění hříchů a také zisk majetku, půdy. No, kdo by nechtěl žít v subtropickém pásu blízko moře, že? Myšlenku výprav mezi lid šířili lidové kazatelé a získala si nadšení velké masy lidí. Houfy svatých bojovníků z lidu se vydaly z Německa a Francie, postupně nabíraly další nadšence. Cestu si krátili rabováním a pogromy na Židy. Dav ozbrojený tím, co našli doma ve stodole, skutečně došel až do Konstantinopole. Byzantský císař se ale při pohledu na „lidovou armádu“ trhanů vyděsil a raději je nechal převést do Malé Asii, kde našli smrt pod rukama Turků. Sedláci a chudina dopadli jako sedláci u Chlumce.
Freska Saint-Pierre-le-Jeuna ve Štrasburku yyobrazující křižácké výpravy
O něco lépe si vedli „profíci“, tedy po zuby vyzbrojení rytíři. V poklidu doputovali do Konstantinopole a zavázali se, že dobytou ztracená území. Stalo se tak. Na východním pobřeží Středozemního moře vznikly 4 křižácké státy: Jeruzalémské království, hrabství Edessa, knížectví Antiochea a hrabství Tripolis. Postupně zde vznikal systém obranných hradů a jako bonus rytířské řády. Všechny morální zásady šly stranou. Křižáci nesplnili slib, nevrátili znovudobytá území Byzanci, ale zmocnili se jich sami a vládli zde. Peníze, majetek a moc zkrátka byly až na prvním místě.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo bude vítězem
V letech 1147 až 1291 bylo vyhlášeno dalších 8 výprav. Bojovalo se střídavými úspěchy a malými změnami. Druhá křížová výprava skončila absolutně bez úspěchu, uvádíme ji především proto, že v ní figuruje jméno českého Přemyslovce, krále Vladislava II., ovšem doputoval jen do Konstantinopole, dále již nepokračoval. Třetí křižácké tažení vedli tři významní evropští panovníci – císař Svaté říše římské (zahrnující převážně území dnešního Německa) Fridrich Barbarossa, anglický král Richard Lví srdce a francouzský monarcha Filip II. August. Táhli proti sultánovi Saladinovi, který opět zakázal křesťanům klanět se Kristovu hrobu. Bilance bojů: příměří a dohoda, křesťanům byla umožněna návštěva Jeruzaléma, Richard byl cestou domů zatčen a vězněn, Filip se sice vrátil domů, ale nesmrtelné slávy, Fridrich se nevrátil vůbec, utopil se v řece během ústupu před nepřáteli.
Během čtvrtého tažení ustoupily do pozadí ušlechtilé ideály boje za víru. Do popředí se dostala touha po bohatství a moci. Jedním z organizátorů byly totiž Benátky, Mekka tehdejšího obchodu, toužící po východním bohatství. Křižáci dobyli Konstantinopol, dopouštěli se velkých zvěrstev, nelítostně vraždili a mrtvé hromadili v proslulém chrámu Hagia Sofia, krve tu bylo údajně tolik, že sahala až ke kotníkům.
Pátá a šestá výprava se nesla v duchu velkého fiaska evropských vojevůdců, nepodařilo se jim ovládnout Egypt a definitivně ztratili Jeruzalém. Sedmou výpravu vedl francouzský král Ludvík IX., opět směřovala do Egypta, celkově byla neúspěšná. Sice svatí bojovníci ovládli strategický cíl Damiettu, ale král byl zajat, jeho armádě nezbývalo nic jiného, než jej za Damiettu vyměnit, a ještě zaplatit tučné výkupné. Ludvík si díky této cestě vydobyl prestiž a pověst válečníka bez bázně a hany. V roce 1270 byla vyhlášena osmá výprava, jejího vedení se znovu chopil Ludvík IX. Svatý, tentokrát směřoval do Tuniska. Králi se však stala osudná, na cestě zemřel, následné obléhání měst bylo neúspěšné, díky diplomatickému vyjednávání získali alespoň ochranu křesťanských poutníků. Výprava skončila. Devátou výpravu vedle v roce 1271 anglický princ Eduard, ani toto tažení nevedlo k úspěchu křesťanů. Roku 1291 padla poslední křižácká pevnost Akkon. Tím končí křížové výpravy do Svaté země.
Děti, do boje!
Samostatně stojí výprava uskutečněná v roce 1212, získala přízvisko dětská, jelikož do boje vyslali děti. Proč děti? Vždyť jsou čisté, nezkažené a kdo jiný by mohl porazit muslimy a osvobodit Jeruzalém. Masakr mohl začít. Většina dětí byla prodána do otroctví, zbytek zemřel během cesty.
Během výprav vznikly tzv. rytířské řády – Řád německých rytířů, Johanité a Templáři. Jejich úkolem bylo chránit poutníky a starat se o nemocné a raněné, zakládali četné špitály. Víte, že křižáci ovlivni módu ve 21. století. Rozhlédněte se kolem sebe, poměrně často uvidíte muže s výrazným plnovousem a oholenou hlavou. A přesně takhle upravení chodili příslušníci rytířských řádů a bojovníků se znamením kříže na pláštích a vlajkách. Templáři byli pozváni do Čech, usadili se na Moravě, nakonec se usadili v Čejkovicích, vybudovali tvrz se spletitým labyrintem podzemních chodeb a sklepů. Víno a sklepy jsou nerozlučná dvojka, ale to už je zase jiná historie.
Bilance výprav je rozporuplná. V počátcích skutečně bojovali za křesťanskou víru, později získaly nový rozměr. Vraždilo se, drancovalo. Najdeme také pozitiva: obchodní monopol ztratili Arabové a Byzantinci a jeho centrum se přesunulo do Evropy, kde vévodili Benátky a Janov. Rytíři se stali novým vzorem, obrazem dokonalého muže. Evropané měli možnost ochutnat dosud neznámé plodiny (např. citrusy, mák, koření, cukr).
Zdroje
1) Crusades
2) Křížové výpravy
